Adam Štech: Tragikomedie

Adam Štech (nar. 1980 v Podbořanech) absolvoval v l. 2001-08 pražskou Akademii výtvarných umění (Ateliér Malba I, prof. Jiří Sopko; Ateliér Malba II, doc. Vladimír Skrepl). Mezitím v roce 2007 studijně pobýval na vysoké umělecké škole Bellas Artes v Portu. V roce 2010 se stal finalistou Ceny kritiky pro mladou malbu s přesahy a v roce 2011 jejím laureátem. Do kontextu současného umění zařadily autora výstavní projekty jako Prague Biennale III (2007, Karlin Hall, Praha), Nová trpělivost (2007, Výstavní síň Mánes, Praha), Resetting. Jiné cesty k věcnosti (2007-08, GHMP – Městská knihovna, Praha), Citace a interpretace II (2012, Galerie NoD Roxy, Praha) nebo Motýlí efekt? (2013, Galerie Rudolfinum, Praha). Naposledy autor samostatně vystavoval v bruselském Prague House (projekt Watchman, 2016) a v Galerii města Třince (projekt Žyvot, 2016). Pro Galerii Vyšehrad připravil výběr z posledních prací pod souhrnným názvem Tragikomedie, který přesně vystihuje charakteristickou jednotu rozporů a rozpornosti v autorově pojetí malby a obrazu, jejímž hlavním rysem je osobité přepracování a reinterpretace modernistických malířských východisek stejně jako smysl pro jejich aktualizaci a nové způsoby živého zpřítomnění.

Pro obrazy Adama Štecha je v širším pohledu charakteristické volné zacházení s přejatými formami vyjímanými z různých vývojových fází dějin malířství. Vyjímání a přetváření výrazových forem minulosti má své autorské opodstatnění – aktualizaci pro současnost. Mrtvé knižní reprodukce děl nebo jejich datové přepisy kolující na internetu něčím iritují. Mají statut pouhé vizuální informace. Jsou příliš vzdálené, příliš uzavřené, příliš neosobní a nedotknutelné…Proč je tedy nezcizit, nepřepracovat, nedestruovat, aby se tímto procesem – tvůrčí totalizací – rozbily, zpochybnily a vydaly ze sebe skrytý potenciál? Je to přímá cesta k tomu, jak oživit minulost v její strnulosti a jak docílit toho, aby se již jednou nalezené a prověřené tvarosloví stalo znovu součástí aktuálního vizuálního dění.

Místy je to přístup chladně metodický, až programově kombinatorický, zvláště u Štechových starších koláží a montáží. Je z nich patrný autorův distanc vůči minulosti, která je nahlížena buď jako příliš patetická a nostalgická (což je nutné potlačit ironií), nebo jako příliš muzeální a nudná (což je nutné změnit hravostí). Ironické přepracování předloh tuto ztuhlost boří. Dějiny umění se z tohoto tvůrčího pohledu otevírají jako akumulace obrovského množství obecné lidské zkušenosti, již lze zužitkovat v rovině tvůrčích impulzů a východisek. Spatřujeme tu jedno z postmoderních stanovisek uvedené do praxe. Autor nemá ambici měnit minulost, nýbrž radikálně přehodnocuje svůj konkrétní vztah k ní. Proměna vztahu zakládá obraz jako novou rovinu, která minulost definuje benjaminovsky „proti srsti“, tj. nikoliv v souladu s úctou, ustálenými tradicemi a konvencemi, jež by napodobovaly, uchovávaly či konzervovaly jakési dědictví, ale prostřednictvím osobitého vstupu, jenž má svou vlastní nemilosrdnou, nekompromisní a bezohlednou logiku. Přetavit to, co bylo, v něco jiného, co by rezonovalo se současností.  

Tento kritický obrat, založený na negaci předloh, charakteristický pro autory postmoderny, byl doposud u Adama Štecha apriorní a nosný. Poslední práce ale přinášejí další posun. Po určitém vyčerpání metodického přepisu historických motivů a námětů v režii především modernistického jazyka pocítil autor paralelně také určité odcizení, které pouhý metodický přepis generuje a šíří. Obrazové náměty a jejich formální provedení se natolik vzdálily osobnímu životu a prožívání toho, kdo je vytvářel, že vyvolaly obrat nový. Úběžníkem se tentokrát stal způsob personalizace námětů. Patrné je to především v rovině volených témat. Oproti předchozí nezávaznosti a náhodnosti se poslední práce ustalují v tradičních malířských disciplínách autoportrétu, portrétu a podobizny. Jedná se tu tedy o zkonkrétnění negace jednoho vybraného žánru s tím, že se navíc tento žánr personalizuje, tj. provazuje s osobním životem autora. Autoportrét, portrét syna, dvojportréty autora s přáteli apod. Do obrazů se dostává současnost nově také podchycením autorových mezilidských vztahů, jež se staví proti odcizenosti a chladu malířského světa forem „o osobě“ i proti kalkulu a ekvilibristikám, které s nimi lze donekonečna provádět, byť by to bylo sebezábavnější.

Personalizované motivy a jejich vytržení z času směřují k indexaci tváří z okruhu rodiny, blízkých a známých. Obrazy tak nově nastolují otázky, např. co je dnes rodina? Kdo jsou přátelé? Kdo známí? Proč tomu tak je? Jaký smysl mají tyto zdánlivé samozřejmosti? Podstatné nejsou odpovědi, ale samotný způsob tázání se, tj. malířské formulace, jež v sobě skrývají, nebo lépe odkrývají problém vztahu, vztahování se – k lidem, předmětům, okolí, ke světu. Nikoliv ale ve vztahovém schématu subjekt-objekt, ale způsobem, jež si lze představit spíše jako průnik množin země a světa, skrytosti a neskrytosti, tak, jak onen vztah svého času pojmově definoval Martin Heidegger. Předností takto pojímaného vztahu je, že směřuje k prohloubení zkušenosti. A to i v obraze.

Petr Vaňous