Milan Houser – Těžké kovy
Završením letošního výstavního programu DSC Gallery je výstava umělce Milana Housera. Pod názvem Těžké kovy představuje nejnovější práce ze své ateliérové laboratoře, které se nově vytváří přimícháváním kovových prvků do lakové báze. V řadě příkladech Houser používá měď, považuje ji za všudypřítomnou a pro dnešní způsob života nevyčlenitelnou. Vedle toho experimentuje také s hliníkem, bronzem, zinkem, titanem, křemíkem, železem a nebo se slitinami jako je mosaz. Po letité zkušenosti s nitrocelulózovým lakem se tak logicky dospělo k dalším fázím tohoto malířského procesu. Co je pro práci Milana Housera výjimečné je právě fyzikální a chemická povaha autorových děl, které jsou na pomezí obrazu a objektu. Procházením výstavního prostoru má divák možnost vidět výsledná díla, která jsou završením vědeckého procesu, jenž mnohdy trvá i několik let.
Milan Houser je ve své tvorbě solitérem, kterého charakterizuje především hledání ideálních i méně možných materiálních podmínek malby. K vyznění barevných pigmentů a dalších příměsí je bezesporu nutný zájem o světlo, které Houser využívá. Povětšinou velkoformátová díla jsou na pomezí nástěnného obrazu a sochařského objektu. Jak uvádí kurátor výstavy Vladimír Beskid, jenž se věnoval několika výstavám Milana Housera: „Fyzikální a chemická povaha autorových prací se vzdaluje obvyklé materialitě a technologiím, jež jsou používány v malbě. ‘Chování’ jím používaných látek a příměsí má v sobě něco agresivního: obrazy vznikají díky rozpouštění, těkavosti, toxicitě, leptání, prašnosti namletých kovů – pigmentů. Obrazy tak mají fyzikální a chemické vlastnosti, kterých se obáváme a jejichž nebezpečnost posiluje vědomí environmentální krize.“
Radikální redukce barevnosti přináší nový pohled na nejnovější soubor Houserových děl. Jak sám Milan Houser podotýká: „V tomto případě si zahrávám s principem náhody, jenž je pro mě typický, a teď ještě důležitější než kdy dřív. Sedimentace a reakce kovu s lakem si sama podmaňuje výslednou podobu obrazu.“ Není však tichým pozorovatelem, ale tvůrcem nových technologických postupů a výzkumníkem-chemikem, který pokouší možnosti a hranice současné malby.
Mimo to se podle Housera ocitáme znova v době měděné a prožíváme revival pravěké etapy – eneolitu. Používáním zmíněných kovů poukazuje na ekologickou stránku dnešního světa. Při těžbě a zpracovávání těchto ušlechtilých kovů se vynaloží neuvěřitelná energie, kterou se snaží přenášet ve formě nanočástic do uměleckého předmětu, a tím ji zhmotnit a uchovat. Můžeme si tak pod povrchem obrazů představit akumulační články či baterie, v nichž je zachován energetický zdroj naší společnosti. To také podporuje vizuální složka site-specific instalace, do které proudí zdroje světla, se zamířením na konkrétní artefakty a barevné fólie, připomínající filtr lakové báze houserových obrazů.
Galeristka Olga Trčková vnímá Milana Housera jako: „malíře, který nepotřebuje štětec. Na plátna nalévá barevný lak a nechává jej měsíce uzrát. Jeho díla unikátně pohlcují světlo a na sítnici oka vyznívá barevné spektrum a struktura materiálu, což prohlubuje divákovu imaginaci.“
Milan Houser (nar. 1971, Vyškov)
V letech 1993 – 2000 absolvoval studium v Ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého na pražské AVU. Nyní žije a provozuje svůj ateliér v Brně. V roce 2000 získal Cenu rektora AVU v Praze a stipendium Nadace Jany a Milana Jelíkových. V roce 2005 se mu podařilo dosáhnout na stipendium Pollock-Krasner Foundation. Vedle toho se zúčastnil několika rezidenčních pobytů – Kagosghima (Japonsko), Centre Européen d’Actions Artistiques Contemporaines, Strasbourg (Francie), Bánská Bystrica (Slovensko). Od roku 2008 působí jako pedagog na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně.
