Alice Nikitinová: Dírky a půlky

Ve svých nových obrazech, které právě představuje ve Svitu, Alice Nikitinová zkoumá možnosti propojení realismu a formalismu. Její postup se dá označit za analytický: výsledná díla na hraně geometrické abstrakce vznikají rozvíjením vnitřní logiky samotného zobrazovaného předmětu a principů jeho malířského ztvárnění.

Mezi vystavenými plátny najdeme i několik sérií, které umožňují sledovat autorčin postup krok za krokem. Alice vychází od zaujetí banálními předměty (stará lucerna, pomačkaná láhev, cedulka se značkou, sloup pouličního osvětlení, krabice na banány), v nichž se navzájem umocňují estetické vlastnosti a aura tvořená historií jejich používání. Začíná u veristického přenosu podoby reálné věci do dvojrozměrného prostoru obrazu. V další fázi se obrací k samotným výrazovým prostředkům: ke kompozici, rytmu, proporcím, napětí mezi barevností a světelnou modelací, vztahu formy předmětu a formy prázdné plochy kolem něj. Autonomizované prvky zobrazení se díky redukci stávají základem abstraktních kompozic.

Alice sama mluví v souvislosti s těmito pracemi o formalismu. Řekl bych, že výrazy „forma“ či „formalismus“ nemají v diskursu současného českého vizuálního umění příliš dobrou pověst. Obvykle se jejich prostřednictvím odkazuje na estetické či materiální vlastnosti díla, chápané jako cosi nadbytečného, co odvádí pozornost od konceptu, který má být tím hlavním. Zaměření na formu je ztotožňováno s dekorativním přístupem, jenž v krásném obalu sděluje nicotný obsah. Odtud vyplývá požadavek zůstat imunní vůči svodům „démonu formy“, jakož i pohrdání těmi, kdo mu podléhají. Umělci, kteří si jsou ochotni přiznat, že forma je pro ně přece jen důležitá, se v důsledku této skepse ocitají před neradostnou volbu mezi pocitem viny a antiintelektuálstvím. V obou případech pak nedokážou svůj zájem o výtvarnou formu obhájit jinak, než jako ryze soukromý: výběr těch či oněch motivů, tvarů, barev, formátů či faktur zdůvodňují tím, že se jim „prostě líbí“. Alice se z tohoto tápání kolem „formy“ zásadně vymyká. Její příklon k tomu, co nazývá formalismem, není výsledkem intuitivního prahnutí, ale vědomým rozhodnutím vycházejícím z intenzivního uvažování o vlastních vyjadřovacích postupech a zároveň z hluboké znalosti odkazu modernistického malířství. Pro Alici formalismus znamená analytické zkoumání výrazových prostředků tvorby, v jejím případě především malby. Její obrazy jsou obrazovou reflexí toho, jakým způsobem jsou vybudovány. Abychom použili tradičních pojmů formalistické teorie: Alice obnažuje postup konstrukce obrazu, ozvláštňuje jeho stavební prvky a tím přitahuje pozornost k samotnému jazyku malby.

Z faktu, že způsob, jak Alice pracuje, je možné popsat pomocí sto let staré koncepce umělecké tvorby, by ale nemělo vyplývat, že se jedná o něco historicky překonaného. V kontaktu s jejím dílem lze naopak zažit intenzivní pocit aktuálnosti. Tím nemíním vazbu na současnou malbu, ať už je to cokoliv, nebo příbuznost s jinými dobovými trendy, ale dojem adekvátního zachycení přítomnosti: jako kdyby se v obrazech, objektech a instalacích kondenzovalo totéž vnímání, jaké v nás vychovávají výjevy dnešního každodenního života. Jak Alice dosahuje toho, že její práce, které rozvíjejí odkaz abstraktního malířství vrcholné moderny, zároveň tak výmluvně vystihují dojem ze světa, v němž dnes žijeme? Myslím, že tento efekt aktuálnosti souvisí s další tradicí, na níž Alice navazuje, totiž s estetikou každodennosti. Není nutné zvlášť zdůrazňovat, že zájem o každodennost tvoří jednu z významných charakteristik českého umění nedávné doby. Schopnost objevovat estetický potenciál bezcenných předmětů a bezvýznamných situací, ozvláštnit všednost a tím ji vykoupit z odsouzení k zapomnění, je rys, který staví Alici do jedné řady s některými současnými českými umělci zahrnovanými do konceptuální tradice. Možná právě tady se hroutí falešná lokální opozice mezi konceptualismem a malbou. Originálním přínosem Alice k širší tendenci zájmu o každodennost je právě jeho dialektické propojení s odkazem modernistického malířství: efemérní předmět z ulice je zvěčněn pomocí jazyka geometrické abstrakce, který se tím zároveň oživuje.

Václav Magid