Viktor Takáč (1982) absolvoval intermediální ateliér Monumentální tvorby na AVU v Praze (2012), je laureátem ceny pro současné umělce Essl Award (2013), jeho tvorba byla zastoupen na řadě českých a zahraničních výstav, podobně jako v rámci filmových přehlídek MFF Karlovy Vary, PAF Olomouc ad.

Viktor Takáč dlouhodobě pracuje s prostorovými novotvary pohyblivého obrazu videa. Výchozím materiálem jsou přitom často dokumentární deníkové záběry nebo naopak předpřipravené studiové situace určené pro fotorealistický záznam. Takáč během své práce doslovně modeluje a postupně (znovu) objevuje prostorové tvary uvnitř videí. Divácká zkušenost s linearitou vyprávění či střihem v časové posloupnosti záběrů je Takáčem ve videích nahrazována kombinací plynulostí jízd nebo jen rozpohybováním statických fotografií.

Značka na zemi společně s nápisy Left, Right, Back na třech stěnách uvozují návštěvníka v první místnosti k pohledu na východ z galerie, ten prostupuje jakoby pozpátku kolem místnosti se závěsem nebo kolem vychýlené místnosti, kam lze nahlédnout jen skrze škvíru. Na konci (či naopak začátku) výstavy je černá místnost s projekcí videa Potom jen černá.

Názvy děl použité k označení první místnosti, opony či rotované místnosti jsou podobně jako jejich motivy odvozeny od starších videí Viktora Takáče – střihové video Front, Back, Left, Right (2011) natočil přímo v galerii Viktor Takáč společně s Michalem Pěchoučkem v roce 2011, závěs z druhé místnosti je „vyňat“ z videa Back-Ward (2007), které bylo založeno na dokumentárních záběrech a rekonstruovaných průchodech kabaretním stanem. Místnost s vychýlenou příčkou (orotovaným prostorem) je reminiscencí videoinstalace Přijdu hned (2010) pro Galerii Pavilon.

Motivem pro výstavu Studio retrospektiv jsou tak otisky starších děl skrze jejich znakovost a posunutí významu – naznačeny jsou chybějící informace ve slově, v barevnosti, vychýlení standardního prostoru galerie nebo jeho zakrytí kabaretní oponou. Takáč v podstatě poukazuje na prostorovou prostupnost a repetici významů z dispozic některých svých starších děl, přičemž žádné ve své původnosti nevystavuje. Zdánlivý labyrint významů je natolik abstrahován, že se Takáčovi podařilo sestavit výstavu skrze chybějící informace a jakési výpadky či ztráty informací, což dokládá i v poslední místnosti jediným přítomným videem Potom je černá, kde jednotlivé naznačené motivy tematizuje.

Slovo retrospektiva se v případě výstavy Viktora Takáče nestává prostředkem k rekapitulování, ale naopak k překvapivému zhmotnění několika starších autorových děl, kdy Takáč zrekonstruoval prostorové situace vztahující se ke konkrétnímu místu děje svých videí, přičemž jedním z nich je i sama galerie. Nejedná se o deník, skici, ani o předčasnou retrospektivu, ale jakýsi proces procházení podobami vlastních děl, které jsou pootevřeny skrze samostatnou výstavu.

Martin Mazanec
2013