Ráda bych to viděla zase tak, jak to vidíš ty

aneb moje malá pocta malému eF

Výstava se zaměřuje na mou vnitřní zpověď. Je to takové mé malé díky mému synovi. Že se narodil mě a učí mě zase zpět být dítětem. Učí mě vidět, co jsem dávno zapomněla, učí mě být šťastnou a učí mě být svobodnou a to je prostě boží. Je to nejlepší kámoš.

Libuše Pražáková se věnuje soše a malbě, absolvovala v ateliéru Malba ll u Františka Kowolowského na Fakultě umění Ostravské univerzity. Žije a tvoří v Semilech.
Propojováním médií hledá rovinu své tvorby, mezi obrazem a objektem. Tvorbu vnímá jako cestu, jak najít smysl a jak najít vnitřní klid. Je to pro ni cesta prožitku intenzity života. Poslední práce jsou malby vycházející z krajiny, lesa, kde byla, kudy šla.
Z míst, která jsou ji blízká nebo která ji silně zasáhla. Témata tvorby se u ní vždy drží v paralele
jejího vlastního života. Maluje, to co žije a její život se odráží v její tvorbě. Nejde o žádné
angažované umění, ale vnitřní zpověď a dokumentace filozofie jejího vlastního hledání cesty. A popravdě neví, co jiného by měla dělat. 

Ve vitrínkách představí odlehčené téma hraček. Tímto tématem se zabývala už na vysoké škole, kdy objevila svět nebezpečných hraček. Bylo pro ni velmi absurdní, jakými škodlivými stvůrami je svět zahlcen. Nyní už nemá potřebu tuto mašinérii komentovat, či kritizovat, naopak. Zachycuje kouzlo, které na ni hračky vyzařují. Vybírá si je dle svých empatií a ty pak ztvárňuje. Hledá v nich radost a krásu a jejich příběhy.