Stíny Sudet

Jaroslav Valečka je muž pevných zásad, dlouhodobých plánů a velké píle. Totéž platí i o jeho umělecké tvorbě – je vzácně celistvá, nepodléhá vlivům ani módám, aby soustavně podávala sugestivní výpověď o tajemně melancholickém, a přesto velmi poetickém světě. Autorův výtvarný jazyk je jasně vyprofilovaný, postrádá zbytečnou zdobnost, chtěnou nahodilost a vypráví velmi jednoduchý, téměř prazákladní příběh, jehož naléhavost je schopna zasáhnout diváka až do morku kostí. Je to jistě i proto, že Valečkovo sdělení sofistikovaně balancuje na hraně pohádkovosti a „temnoty“.

Malířovu stylovou vyhraněnost považuji za jednu z jeho nejsilnějších stránek. Máme-li možnost vidět autorovy obrazy v celé šíři jednotlivých cyklů (k čemuž dává tato publikace ideální příležitost), odkryjí se nám netušené, zdánlivě subtilní variace motivů, a to jak v krajinářské, tak i ve figurální linii jeho díla. Valečkovy obrazy se před našima očima spojují jako sled divadelních kulis či storyboard komiksu a odhalují nám průběžnou dějovou linii, která celou sérii poutá a bravurně vyvažuje. Tyto valéry jsou velmi jemné, a mohou se proto (pro naprostou svébytnost jednotlivých obrazů) zdát stěží postřehnutelné. Představují však určitou „nadstavbu“, která se nerozvíjí jen jako příběh, ale postihuje například také časovou linii se sugestivní gradací světelných situací. Tyto nenásilné vazby uvnitř cyklu a mezi cykly navzájem mi připomínají logiku vztahu mezi hvězdami a souhvězdími.

Pokud bych měla nalézt určité srovnání v historii české moderní malby, uvedla bych příklady Václava Špály a Jana Zrzavého, kteří také usilovali o zpracování motivu k úplné dokonalosti a maximální sdělnosti. Stejně jako tito klasikové měl Jaroslav Valečka od počátku své tvůrčí dráhy zcela jasno v tom, jakou cestou se vydat, a ze svého směřování neuhýbá ani neodbočuje. Jeho cesta prochází veškerou realitou a umožňuje mu v každé chvíli obohacovat svá díla o zcela nové prožitky, aniž by jakkoli ohrozil rozpoznatelnost svého stylu jako takového. 

Venkovské prostředí Lužických hor v severních Čechách (kde autor vyrůstal, kam se vrací a střídavě žije a pracuje i dnes) je autorovým dominantním zdrojem inspirace, a to krajinou i demografií. Manifestuje niternou náklonnost pociťovanou k sudetské krajině, ke krajině „beze jména“, těžce zasažené válkou a komunismem. Maluje daleké horizonty a citlivě sleduje proměny oblohy. Vystihuje krajiny chladné, zimní, zasněžené, krajiny žhnoucí světly ohňů, krajiny s mihotajícími se světly lidských příbytků. Dominantní úlohu hraje skvěle vyvážená barevná škála s vypointovanými světly a tísnivými stíny. Atmosféra ticha a pohled z dálky (umožňující zachytit jednotlivé terénní plány) představují další významné elementy ve vyjádření tzv. „nálady“. Autor paralelně rozvíjí figurální téma, v němž se vpíjí do mikrokosmu lidského jedince, jeho duševních stavů a rozpoložení. Člověka pojímá jako bytost blízkou záhadným osudovým silám i smrti.

Jaroslav Valečka postihuje ve svých dílech magickou vznešenost a kouzlo mimořádných okamžiků. Jeho „krajina zázraků“ však ve skutečnosti žádné zázraky neobsahuje. Autor naopak s jakousi erbenovskou přímostí poukazuje na důsledky (z čistě filozofického pohledu jde o moralistní přístup). S Karlem Jaromírem Erbenem ostatně pojí Jaroslava Valečku určitá ponurá obratnost ve vyprávění a záliba v prostých tématech. Jsem přesvědčena, že stejně jako básníkova tvorba bude i ta Valečkova lety jenom zrát.

Rea Michalová