Monika Martykánová: Vzpomínky na Alenku / Alice’s memories

Dětství je překrásný čas života! Opravdu? Pamatujete si to správně? A četli jste někdy pohádky? Astrid Lindgrenovou, její Bratři Lví srdce, kde dětské postavy stihnout umírat hned dvakrát, na začátku i na konci knihy?
„Celý den mě srdce bolelo ze vší té hrůzy a trápení, ale neplakal jsem. Teď ze mě pláč vyrazil jako výkřik.“
„Proč musíš umírat zrovna teď, Jonatáne," brečel jsem.
A pak Jonatán řekl: „Nemusím umřít, ale radši bych umřel. Už nikdy se nebudu moct pohnout."
Fotografie dívenek přijímajících ženské pózy (zastavené pohyby) jsou možná méně reflektovaným zájmen Lewise Carolla, než jeho Alenka v říši divů. Pohádce dětství však dokreslují její dospělý rozměr. Monika Martykánová se ve svých kresbách vztahuje jak k historické rodinné fotografii, tak k pohádkovým příběhům. Fotografie dětí zachycené v podobném věku splývají v jedno, ať už se jedná o babičku nebo maminku. Moničiny kresby tak jednotlivé osoby vytrhávají z jejich časů a umisťují je do bezčasí archetypálních příběhů. Možnost vrátit se domů, či do doby, která nikdy nebyla, neexistuje, čímž je nostalgie redukována na svou druhou součást – tedy bolest. Moničiny kresby jsou zároveň vypjatě krásné, hraničící s kýčem. Ten je však opakovaně popírán právě v konfrontaci s bolestí, čím vzniká působivé napětí kreseb. Monika Martykánová je začínající studentkou v ateliéru keramiky a porcelánu, proto se na výstavě objevuje i tato poloha ve formě šperku, nejvíce souvisejícím s představenou autorčinou volnou tvorbou.

/Tereza Hrušková/