Ripple Effect

V rámci programu Společnosti Jindřicha Chalupeckého

Umělci: Alžběta Bačíková & Martina Smutná, Darren Bader, Filip Dvořák, Barbora Fastrová & Johana Pošová, Anežka Hošková, Antonín Jirát, Tomáš Kajánek, Václav Kopecký, Břetislav Malý, Anna Ročňová, Tomáš Roubal, Egill Sæbjörnsson, Carey Young, Jakub Tajovský, Aleš Zapletal, Monika Žáková

Kurátorky: Karina Kottová and Fatoş Üstek

Myšlenka uspořádat výstavu Ripple Effect se zrodila z kurátorského pokusu prozkoumat a přehodnotit práci mladých umělců přihlášených do letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Začaly jsme znovu procházet stovky děl od více než devadesáti umělců, kteří zpravidla zůstávají ve skrytu tradičního výběrového procesu, kdy je zvláštní pozornost věnována jen několika vyvoleným a nakonec jedinému ‘vítězi’. Výstava, která na základě našeho výzkumu vznikla, ale není žádným ‘salonem odmítnutých’. Namísto potěžkávání kvantit jsme se rozhodly projekt strukturovat okolo tří sémantických bodů, které zdůrazňují pojmy radosti, spekulace a temperamentu. Tři díla mezinárodně uznávaných umělců Darrena Badera, Carey Young a Egilla Sæbjörnssona předznamenávají otázky, jež si výstava klade, a jež se nadále otevírají a rozšiřují skrze práce umělkyň a umělců působících na české scéně. Název výstavy odkazuje k systému vztahů, kdy jediná kapka může mít dopad zdaleka přesahující prvotní impuls. Díla zahraničních umělců jsou zde právě takovými kapkami, iniciujícími dialogy o symbolické hodnotě umění, jeho posuzování a kategorizaci, o politice uměleckého světa či o sebeuvědomění a sebereflexi umělců a jejich děl v rámci těchto struktur.

Výstava začíná díly představenými v konvenčním duchu ‘white cube’ umístěnými do vzájemných vztahů, které umocňuje linie nastolená prací Carey Young. Jejímu textovému dílu Positive Buzz (2001) je věnována zvláštní stěna a zároveň se jednotlivé nápisy objevují na různých místech výstavního prostoru, kde navazují konverzaci s ostatními díly. Skulpturální instalaci propojující díla Anny Ročňové, Antonína Jiráta, Břetislava Malého, Moniky Žákové a Václava Kopeckého tak doplňují pozitivní motivační citáty zprostředkované dílem Young. Vznikající dialog pak fluktuuje mezi situacemi posuzování, objektifikace, povzbuzování a humorných setkání, a celou kompozici obohacuje o další sémantickou rovinu.
Druhá část výstavy se vlní okolo animovaného videa The Vagrant (2015) Darrena Badera, jež fabuluje situaci posledního valného shromáždění Organizace spojených národů. Protože se ukázalo, že OSN již není efektivním způsobem řízení, ukončuje svou činnost posledním projektem, který má být vybrán z návrhů všech členských zemí. Loterii vyhraje Chilská republika, která navrhuje celosvětovou soutěž, v jejímž rámci se mají do vesmíru vyslat sochy. Soutěž se rychle stane nesmírně populární a dychtivé objekty vstupují do vesmírného prostoru po několik dalších staletí. Dílo je nejen ironickým komentářem k mezinárodním mechanismům uměleckého světa, ale zároveň přesahuje k výzvám a problémům dnešního světa obecně, jenž se vyznačuje skepticismem i nadějí, že se mu podaří překonat environmentální, politické a humanitární apokalypsy klepající na dveře. Do dialogu s Baderovým kosmickým dobrodružstvím vstupují díla Anežky Hoškové a Jakuba Tajovského, jež nabízejí fyzickou i symbolickou reinterpretaci ritualistických atributů a dotazují se po své současné společenské relevanci v mezích institucionální expozice. Barbora Fastrová a Johana Pošová pak k narativu přispívají instalací, která by mohla být postapokalyptickým památníkem přírodních divů. Videoinstalace Alžběty Bačíkové a Martiny Smutné rozšiřuje pole směrem k institucionální kritice, kdy kontext muzea vyklízeného za účelem rekonstrukce proměňuje hodnotu a účel výstavních artefaktů.
Dílo Egilla Sæbjörnssona The Egg or the Hen, Us or Them (2011) výstavu nabíjí novou kvalitou. V rámci lehce surreální ontologie se animované kameny pouští do rozhovorů o svých osobních hodnotách a postojích, i o tom, jak je vnímají jejich možní pozorovatelé. Sæbjörnsson poodhaluje skryté tendence vztahů k sobě samému a k ostatním, ať už se pojí k objektu či osobě. Tuto linii pak rozšiřují práce Aleše Zapletala, Filipa Dvořáka, Tomáše Kajánka a Tomáše Roubala. Hravý přístup všech děl v této fázi výstavy se nejen dívá na vlastní já a jeho vztah s okolním prostředím, ale také nastavuje zrcadlo skrze reprezentaci, fantazii a romantizaci uměleckého gesta coby definující součásti tvůrčího aktu.
Ripple Effect je konglomerací sil, jež jsou vlastní tvůrčímu procesu a uměleckému úsilí. Pozoruje a přibližuje současné problémy, které se týkají nejen ontologie umělce, ale také spektra vztahů, jež hrají zásadní roli v procesech umělecké tvorby. Výstava je tedy portrétem sémantických souvislostí, jež přitom vstupují do hry, a zároveň subjektivní studií mladé české scény, ale i inspirací a vlivů v rámci mezinárodního diskurzivního kontextu.