Dernisáž výstavy Silné a Slabé karty + performance

Pragovka Gallery srdečně zve na dernisáž výstavy Jana Boháče a Jonáše Richtera: Silné a slabé karty
7.3.2018 v 18:00.
Součástí dernisáže bude performance Slavy Sobotovičové.

¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬¬

Ačkoliv je to po volbách, které rozdělily voliče téměř na polovinu, těžké, je potřeba podívat se na spory z odstupu. Odstoupení a náhled z větší dálky, při zachování vědomí detailů a podstatných rozdílů mezi jednotlivými skupinami (protože nelze tvrdit, že ony poloviny mají jednotné názory a důvody pro svou volbu), umožňují symboly. Hrají totiž důležitou roli při komunikaci. A to odedávna. Tak meč může být symbolem agrese, ale též nástrojem boje emancipačního, bitvy nenávistné stejně jako sjednocující. Tentokrát jej najdeme v situaci tréninku – je umístěn proti terči, který spojujeme spíše s poměřováním (vlastních) možností a schopností. Cvičení ze své podstaty zahrnuje i možné selhání a umožňuje nový pokus bez fatálních důsledků. Právě tak je to i s komunikací: mezi rozdělenými tábory je teď důležité najít styčné plochy, umožnit vzájemné pochopení silných a slabých míst, trénovat rétoriku i taktiku (společného) postupu. Silné karty Jana Boháče a Jonáše Richtera nabízejí právě takové pole zkoušení vzájemných tolerancí, pokus mluvit jazykem, jímž mluví protistrana. Tak se z meče a terče staly sochy, které jsou zároveň úkrytem, v němž můžeme v klidu vyjednat své pozice. Odhlučněné prostředí uvnitř instalace nabízí možnost vykřičet své stížnosti a zamyslet se, proti čemu vlastně zbrojíme. Útočný meč se stal zároveň místem vstřebávajícím nenávist a křik. Kukla, jež stojí opodál jakoby zapomenuta, čekající na příhodnou dobu, je pokusem představit si, co se děje v mysli těch, kteří nenávidí druhé. Line se z ní sborový zpěv, k nepoznání transformovaný nápěv písně xenofobní kapely Ortel. Ostatně před dvěma lety právě na Kolbence odehrál jeden z jejich pražských koncertů. A je to právě v prostorách bývalé továrny Českomoravské Kolben-Daněk (ČKD), kde se odehraje cvičný souboj: Jakoby se jednalo o ozvuky třídního boje, volají někteří analytici po volbách; možná je to boj kulturní, říkají jiní. A možná je to jenom hra a život je jinde, řekli by další. Hra jako taková je zkouškou na skutečný život, v níž je možné spoléhat na pravidla, pokoušet jejich hranice a prohrát (nebo vyhrát) bez následků. Pokud je to hra, je přirozené, že nemají všechny karty stejnou váhu a některé jsou prostě silnější. Pokud to hra není, pojďme se na pravidlech domluvit společně… Zkusme si tedy vlézt dovnitř „meče“ a nahlas zakřičet, co je tou nejsilnější, nejváženější a nejcennější kartou?

Anežka Bartlová