Výstava představuje výběr prací z posledních dvou let, ve kterých se Dominik Běhal soustředil na subjektivní a intimně laděnou rekonstituci malířského média. Podoby i obsahy jeho maleb vyrůstají z různých tradic a hloubek evropské kulturní paměti. Jde o jakési sondy k rozličným etapám a okamžikům vývoje západního malířství a obrazu obecně: abstrahované iniciály a složité florální motivy některých Běhalových fresek mohou připomenout Evangeliář z Kellsu z 9. století, za nimi probleskující a oslnivá modř oblohy zase třeba gotický liturgucký rukopis Přebohatých hodinek Vévody z Berry. Změť končetin, tváří a kmenů stromu z řady obrazů evokuje abstraktní tříšť forem Uccellovy Bitvy u San Romana. Zatímco jiné malby akcentují sošnost a pevnou modelaci, jak je známe z Igresových maleb Odaliska nebo Turecká lázeň. Jsou zde ale také obrazy vytvořené vitálním rukopisem a šerosvitem v duchu obrazů realisty Adolpha Menzela, chvějivé a tajemným světlem prostoupené krajiny, jako z fotografií piktorialistů přelomu 19. a 20. století či taktilně hnětené pastózní malby krajin a figur příbuzné poválečným obrazům Leona Kossoffa.

 

Zaujetí krajinomalbou a akty se často protínají v Běhalově volbě motivu koupání v přírodě. V historii umění pevně zakotvený námět umožňuje autorovi široké možnosti obsahového zpracování: všední výjevy odpočinku střídají obrazy s mytologickým či náboženským pozadím, jak naznačují atributy postav nebo způsob jejich zobrazení (světec kráčející s holí podrostem nebo figurální scéna s jednou z postav vzhůru nohama – zřejmá narážka na Tizianův obraz Apollo a Marsyas).

 

Zmíněnou obrazovou řeč i náměty tolik zabydlené v našem kulturním podvědomí ale Běhal podrobuje určitému otřesu: rozkládá je na základní prvky, aby je opět složil dohromady s pozměněnou vnitřní strukturou. Ta již nebývá zatížena doslovností a vystačí si s evokací. Ony elementární prvky potom autor přeskládá, přetvoří či zredukuje tak, aby obraz zbavil zátěže již tolikrát zobrazeného a viděného. Obraz tedy nemusí být na první pohled ihned „čitelný“, nejspíš jej ale podvědomě známe. Uvedené posuny zbavují Běhalovy malby samozřejmosti, která nám obvykle znemožňuje obrazy vyrovnávající se s odkazy minulosti dobře uvidět a ruší jejich kouzlo.

 

kurátor: Martin Herold