Jana Šárová – Enter the Eyes

Dívej se na obraz alespoň dvě minuty! V dnešní době, která se vyznačuje všeobecným spěchem, vyzývají obrazy Jany Šárové k určitému zastavení a kontemplaci. K obrazu člověk přistoupí a je jen na něm či na ní, co u toho prožije. Jana říká, že pokud chceme obrazu porozumět, je potřeba se do něj ponořit jako do vody. K tomu, aby byl akt dívání se na obraz uskutečnitelný, je potřeba se na chvíli zastavit. Potom se ze svého středu podívat na obraz. Dívat se v klidu několik minut. Dát situaci čas a mentální prostor. Obraz po čase nabídne vstup do prostoru svého vnitřního světa, určitého systému, který obsahuje velmi osobní logiku. Obraz se pomalu rozezní jako určitý hudební námět nebo rytmus. Rytmus je jazyk a vice versa. Obrazy Jany Šárové pečlivě zaznamenávají její vnitřní svět, překládají její život do určitého imaginativního jazyka. Mnohdy tento jazyk funguje i naopak: Imaginární svět se v určité hloubce propisuje do imaginárních vrstev skutečnosti a má schopnost predikovat nebo i formovat životní látku.

Když hovoříme o vnitřním světě její tvorby, způsob, jak se na obrazy dívat, je jedním ze stěžejních témat. V případě Šárové bych dívání se připodobnila k poslechu hudby, a to konkrétně divoce přesných rytmů šamanských bubnů. Rytmů, které člověka dostanou do transu. Trans je v tomto kontextu míněn jako stav povznesené mysli schopné vnímat dříve netušené souvislosti, vnitřní provázanost všech jevů. Je to stav, kdy se otevírají dveře na místě, které původně vypadalo jako neprostupná zeď. Jde o stav, kdy člověka navštěvují vize. Podobně silnou vizualitu nacházím u vyobrazení pokojných i hněvivých tantrických božstev, či halucinogenních struktur amazonských šamanů.

Kulturní souvislosti práce Jany Šárové vnímám směrem na východ, kde se rozprostírá území Indie a Pákistánu, kde se zrodil Budha i říše Dákiní, kudy protéká Ganga, matka všech řek. Setkáváme se také s rozkvetlými sakurami, gejšami, které skrývají žiletky mezi prsty při tanci s vějíři i samuraji, kteří disponují ostrými japonskými meči. Směrem na západ vidím souvislost v kultuře Amazonie, kde je hlavní božstvo symbolizováno anakondou. V rámci Evropy vede inspirační linie k římským palácům a fontánám a konečně k sochařství a celkovému tvarosloví barokního umění. Baroko zachycuje silné emoce, je v něm obsaženo drama lidského života i jeho transformace. Vášeň propsaná do kamene přináší katarzi podobně jako obraz, na který se vydržíme dívat dostatečně dlouho, aby se i on podíval do nás.

„Kompozice obrazu se mi v mysli vyjevuje postupně, nejprve přichází pocit, jako když se člověk dívá do zamlžené krajiny, která se postupně zaostřuje, jak mlha časem ustupuje a já pomalu objevuji všechny detaily.“

Akt dívání se na autorčiny malby lze rovněž připodobnit k labužnickému zážitku. Dívání se je určitá forma pojídání. Někdy se jedná o vizuální obžerství, protože každý její obraz je vizuální hostinou. Vizualita Jany Šárové je kombinací mezi haute couture a psychedelií. Metalické detaily jsou citlivé na světlo a tak se obrazy proměňují v různých denních a nočních dobách, nebo i v různých úhlech pohledu. Práce vyniká detailní propracovaností, jež má patrný pevný základ v realistické malbě. Detailně obsedantní malba připomíná šperkařství. Zejména ornamentální prvky v některých autorčiných sériích by bylo možné transformovat na luxusní klenoty. Člověk má skoro pocit, že když se do takového obrazu zanoří, vystoupí z něj se zlatým hadem omotaným kolem paže nebo s briliantovou škraboškou na obličeji.

Šárová pracuje na jednom obraze běžně i více než tři měsíce. Vnitřní světy těchto obrazů se vynořují s chirurgickou přesností. Je velmi příjemné u takto klasicky kvalitně propracovaného díla vnímat i velkou hloubku a určitou syrovost sdělení. Janina malba je starožitné zrcadlo, jímž odráží současný stav světa a postavení člověka, ženy a muže a dítěte, tedy rodiny v něm.

Čas prostupuje vším, i když to není na první pohled patrné. Čas a časovost je jedním z podstatných témat Šárové práce. V některých obrazech se vyskytují přímo hodiny a jinde se čas objevuje jako nezměrná přítomnost. Máme zde k dispozici buď přítomnost, nebo věčnost, na minulosti ani budoucnosti nezáleží. Čas je katalyzátorem Zrození. Momentem vzájemného průniku, fúzí různých typů času. Narodilo se dítě. Souboj života a smrti vyhrál život. Vesmír je prostor, kde se tento mocný souboj neustále odehrává.

Vesmír není chladný, je plný laskavého vědomí. V momentě zrození jsou planety v určité konkrétní konstelaci. Život je na hluboké úrovni otázkou volby. Duše dítěte si vybrala, že se narodí a kam bude patřit. V obraze První noc na Zemi je alegoricky zachycena nejbližší rodina autorky. Kompozice obrazu připomíná horoskop.

Bytosti v obrazech lze vnímat symbolicky, jsou myšlenkou na konkrétní lidi, kteří jsou autorce blízcí. Všichni tygři, kteří jsou v obrazech přítomni, jsou on, Janin syn Enzo. Tygra objevíme klidně desetkrát v rámci jedné kompozice. V obraze Rok Tygra sedí Amor na tygrovi. Amor střelil šíp do středu, kde se nalézá vejce v očekávání a tím symbolicky sám sebe zplodil. Zároveň jsou zde přítomné všechny fáze jeho prenatálního vývoje. Všechno se děje zároveň. Minulost ani budoucnost nemá žádný význam. Jediné, co existuje, je všeprostupující přítomnost.

Obrazy Jany Šárové jsou velmi komplexní. V malbě vždy rozvine celý svět plný vzájemných vztahů. Zkoumá hranice, jaká smyslová zkušenost bude ještě únosná.

V rámci série Totemy pracuje se středově souměrnou kompozicí, kam se sbíhají různé motivy, které mají oči. Totemy zachycují několikačetné bytosti. Upřený pohled totemů je lehce děsivý, jako by se v mnoha tvářích skrývala jediná bytost, která sama sebe pozoruje v zrcadle. V dávné meditační praxi je dlouho upřený pohled bez mrknutí oka pozvánkou k setkání s multiplikovanou bytostí vlastního nitra. Ovšem tato cesta není pro každého. Setkání s vlastním archetypem vyžaduje odvahu.

Totem je od pradávna spojen s mužskou silou. Je to falický symbol, přítomnost muže v obraze. Mužský princip je v symbolice Janiných obrazů začleněn jako prvek, skrze který vzniká rodina. Maskulinita je zde zachycena jako velmi přátelská ochranitelská a milující složka. Erotismus nevylučuje přátelství. Každá buňka v těle říká: „Miluji tě!“ Vesmír je plný vědomí. Jsme buňkou ve vesmíru a vesmírem v buňce. Světy v díle této autorky jsou živé a oplývají určitou vlídností.

Dílo Jany Šárové lze dobře vztahovat k filosofickým veličinám typu bytí, věčnost a jsoucno, proto zakončím text citací Karla Vachka z jeho knihy Teorie Hmoty: „Zaslechneme-li v hloubi srdce onen hlas z podstaty bytí, jsme účastni na svobodě tvorby. Umění měří bytí moudrostí, učí moudrosti a staví zvláštní zrcadla.“

1 Vztah imaginárního a imaginálního dobře popisuje kniha CORBIN, Henri. Mundus Imaginalis, překlad Jan Tošovský. Praha: Malvern, 2007.

2 Cituji z osobního rozhovoru s autorkou.

3 Vachek Karel, Teorie Hmoty, Praha: Herman & synové, 2004.