Apocalyptic Screensavers

Na přelomu roku 2021 a 2022 ve Vitríně Deniska prezentujeme audiovizuální díla z výstavy Apocalyptic Screensavers, která proběhla v newyorské galerii 5-50 gallery v roce 2020, kdy byla předčasně uzavřena kvůli covidu.

Výstava navazuje na problematiku uměleckých spořičů obrazovek a jejich prezentování v uměleckých institucích, rozvíjenou ve spolupráci s festivalem PAF a ScreenSaverGallery. Výsledkem jsou aktuální “archivní” výstavy v Galerii XY v Olomouci (Screensaver as a Unique and Shocking Artform, do 31. 1. 2022) a online galerii ScreenSaverGallery (The Limits of ScreenSavers_A SCRAVER AS A UNIQUE AND SHOCKING ART FORM, do 15. 2. 2022), připravovaná publikace The Art of Screensaver (PAF & Favu, 2020–2022) a stejnojmenné mezinárodní symposium, které proběhne na festivalu PAF Olomouc v roce 2022.

***

Apocalyptic Screensavers
5-50 gallery, 5-50 51st Ave., Long Island City, NY 11101, 14. února – 15. března 2020

Umělec Justin Wood a 5-50 gallery mě pozvali, abych se zúčastnil skupinové výstavy videoartu. Má role se nakonec rozšířila na roli spolukurátora, autora konceptu výstavy a doprovodného textu. Ve výsledku výstava zahrnovala nejen videa, tak i tištěné práce ode mně, Justina Wooda, Yoshiho Sodeoky a uměleckého dua LoVid.

Název Apocalyptic Screensavers je hravým riffem na slavnou frázi, již vymyslel umělecký kritik Harold Rosenberg ve své eseji z roku 1952 The American Action Painters. Použil v ní totiž posměšný přídomek apokalyptická tapeta k popisu děl, která byla natolik abstraktní, že sloužila jen jako dekorace… a byla tudíž bez významu. Pojem tapeta byl vpravdě dlouhou dobu v kontextu uměleckých děl považován za urážku, a je jedním z bodů sporu v dlouhotrvající debatě mezi uměním a designem, v otázkách řemesla, dekorativnosti a vysokého versus nízkého. V současnosti toto pnutí slouží jako zásadní zdroj inspirace i tvůrčí argument pro mnoho aktivních umělců.

Jsou to zejména tvůrci z oblasti médií a digitálního umění, kdo se s tímto napětím potýkají nejčastěji; jejich každodenní práce je stále více závislá na designu a technologii. Fenomén spořiče obrazovky stolního počítače – jakéhosi druhu algoritmické tapety pro digitální obrazovku, funkce kdysi účelné, ovšem nyní zastaralé – v tomto kontextu používám jako oslavu dekorativnosti, až nestydatě čisté radosti z malířského procesu, oslavu fantasmagorických a hypnotických atmosfér prostředí založených na obrazovkách, která nyní obýváme.

Stejně jako akční malíři, i umělci na této výstavě odkrývají jedinečné způsoby práce s výraznými, formálními a často náhodnými vlastnostmi svého média: videosignálem, speciálními efekty, motion grafikou, tokem elektronických informací. Jejich díla doslova prýští, stejně jako spořič obrazovky, bez začátku a konce, vzdorují filmovým tropům narativního času a prostoru, vzpírají se vizuálnímu propojení s realitou. Autonomně generují svou vlastní sílu, budují vlastní formy a významy – postprodukční efekt, kterému nic nepředchází. Když se ale posuneme za hranice pouhého použití povrchních dekorativních efektů, je divákovi umožněno nahlédnout do výpočetních energií, které nám umožňují vizualizovat rytmy a hluboké vzorce přírody a biologie a lidského vědomí, ba dotknout se synestetické „vizuální hudby” Kandinského, duchovního průvodu „světa forem”, jak jej popsal Mondrian, nebo čistě chromatických „vzorců pro všechny vířící síly”, které poháněly Paula Kleeho.

Možná nám, řečeno s větší pokorou, spořiče obrazovky umožňují jednoduše nahlédnout do dřímajícího vnitřního života neživých předmětů a strojů, které nyní fungují jako naši stálí služebníci, společníci a portály do velkého světa – poukazují na možnost toho, že spotřebiče a totemy v našich životech oplývají umělou inteligencí, animistickou povahou a osobností.

kurátor: Sean Capone