Lubomír Typlt – Vrstevnice křiku

Možná bychom byli raději, kdyby se kresby Lubomíra Typlta odehrávaly na nějaké vzdálené planetě a v odlišné společnosti, nicméně soustředěně se vztahují k bezprostřednímu světu kolem nás. Zasekávají se nejen do obnaženého živého masa, ale přerážejí i holou kost, jež v těle ještě zbývá. Jsou rány v ranách, které se sotva někdy scelí, žádný strup je nepokryje. Nastavují ostny společnosti i zjevují temná místa v mysli. Uvolňují nevědomé a zviditelňují potlačené představy. Jejich vyhraněná výpověď zasahuje každého, kdo je zahlédl, prostupuje jej, vzbuzuje v něm zdání, že je již někde viděl v sobě. Jsou zároveň střelou i terčem. Zatímco jedno oko sleduje cíl, druhé tkví v něm a pozoruje protilehlé, jež na něj míří. Obě patří autorovi.

Lubomír Typlt (*1975) vstoupil na českou výtvarnou scénu v druhé polovině 90. let. Od počátku je u Typltovy expresivní malby patrné zatížení existenciálními konotacemi. Ty se ještě prohloubily v době jeho studia na akademii v Düsseldorfu. Navazuje na tradici německé expresivní malby, například A. R. Pencka, Georga Baselitze nebo Markuse Lüpertze, v české malbě pak na Jiřího Načeradského nebo Jiřího Sopka. V Typltově tvorbě se propojují dva základní inspirační zdroje. Strastiplné dospívaní, během nějž se děti stávaly hříčkou v rukou dospělých, uplatňujících nad nimi svou moc a zánik civilizace, nacházející se na prahu svého rozpadu. Oba tyto samostatné zdroje propojil v kresbách a obrazech jako souvislost odplaty a vzpoury. Ve svém finalistickém pojetí dospěl svět ke svému závěru, zastavil se a obrátil proti sobě. Tento postoj zasáhl i některé texty pro skupinu WWW, jež pro ni průběžně píše přes deset let.

Výstava v Galerii U Betlémské kaple se zaměřuje na práce na papíře – perokresby a malby temperou. “Okamžitě je jasné, že kresby, jimž se začal Lubomír Typlt soustavně věnovat od roku 1999, aby jich do dnešních dnů provedl téměř sedm set, zastupují svébytnou oblast jeho uměleckého zájmu, souběžnou s převažujícím a vůdčím malířským projevem, že nejsou jen něčím vznikajícím vedle něj. Nesloužily pouze za přípravné studie či letmé záznamy, uchovávající rychle mizející představy. Často přinášejí motivy, jež jsou nepřevedené a někdy i nepřeveditelné do olejových obrazů, a tudíž i na nich nezávislé.” říká kurátor výstavy Karel Srp. 

V několika posledních letech věnoval Typlt kresbám samostatné výstavy. Vyzdvihl tak jejich ojedinělou výpovědní hodnotu, často předznamenávající některé obrazy. Dlouhodobě tak pracuje ve dvou vzájemně se doplňujících a podněcujících řadách, jež však nejsou od sebe pevně oddělené. Každá z nich si uchovává výrazovou nezávislost. I když náměty kreseb a obrazů do sebe přecházejí a vytvářejí společně vzájemně provázaný svět, každá z obou oblastí je nesena svým rytmem.

Autor často nalezne v temperách námět pro své obrazy, jemuž původně nevěnoval tolik pozornosti: „Pokud vyčerpám cyklem obrazů i námět, tak pak procházím kresby na papíře a zpětně o nich znovu přemýšlím. Často znovuobjevím náměty, které jsem buď pozapomněl, či mi v době, kdy jsem je nakreslil, nepřipadaly tak nosné. To se mi stalo například v tomto roce s námětem obrazu Solitér. Námět chlapce, který drží oční bulvy nejen v rukou, ale má ji i v ústech, jsem poté, co jsem jej nakreslil a odložil, zcela zapomněl. Když jsem pak procházel kresby tuší na papíře, tak mě ten námět strhl a vznikla cela série obrazů na toto téma. Díky tomu, že jsou mé obrazy olejem hodně založeny na kresbě, tak se před každým malovaným nového obrazu musím opětovně rozkreslit. Někdy k tomu stačí dvě hodiny, někdy to zabere celý den. Dokud necítím, že jsem schopen nakreslit námět na velký formát ve stejné kvalitě jako na čtvrtku papíru, tak malovat olejem nezačnu.“ popisuje autor.