Jan Kubíček – Řád a náhoda

Člen skupiny Křižovatka Jan Kubíček, pocházející z nedalekého Kolína, je jedním z nejautentičtějších umělců generace 60. let, věnující se geometrické abstrakci. Patří k úzkému okruhu autorů, kteří zasvětili svou tvorbu konstruktivně-konkrétnímu umění. Řád a náhoda je první soubornou výstavou předkládající Kubíčkovu kresebnou tvorbu. Výstavní projekt byl připraven ve spolupráci s dcerou Jana Kubíčka Kateřinou Zvelebilovou.

„Pro stavbu nové struktury jsem zvolil princip náhody a jeho protiklad, logiku a řád, jako jednu z možností, jak obnovit a uvolnit dosavadní myšlení. Náhoda a řád, protiklad natolik vyhraněný, jako byl předtím v mé práci protiklad pozitivu a negativu nebo linie a plochy. Tyto protiklady mě vždy zajímaly v mezních situacích a možnost jejich uspořádání do elementárních řádů se stala tématem mnoha mých obrazů a objektů.“

Jan Kubíček v raném období vyšel z tvorby Skupiny 42, která zcela novým způsobem vystihla atmosféru prostředí města. Na přelomu padesátých a šedesátých let se na čas přiklonil k informelu, který po válce do značné míry ovládl Evropu. Podobně jako někteří další umělci uplatnil sílu gesta a zachytil prostupování energií, připomínající proměnlivost přírodních procesů. Počátkem šedesátých let se na krátký čas přiblížil mezinárodnímu proudu lettrismu, zbavoval písmo původních významů a využil ho jako výtvarného znaku. Písmena pak v polovině desetiletí přenesl už jako grafické prvky do tzv. signálových obrazů. V tomto období už bylo zřejmé, že spíš než ke hře tvarů směřuje k přísně utvářené kompozici. Jeho představy se rozvíjely podle předem daných pravidel, která však nikdy nebyla zcela neměnná či ortodoxně formulovaná.

Koncem šedesátých let pak Jan Kubíček dospěl k zásadnímu předělu, k obrazu jako „konkrétní ploše“. V ní hrály důležitou roli poměry mezi jednotlivými prvky tvořícími dokonale vyvážený celek, kde každý jednoduchý geometrický tvar, každý barevný tón i jejich vzájemné vztahy a nastavení měly svou jasně určenou roli. Vytvářel série obrazů, v nichž se na základě jím stanovených zákonitostí proměňovaly souvislosti mezi tvary a barvami, takže jednotlivé obrazy mohly být řazeny do logicky utvářených soustav. Stal se jedním z nejdůslednějších představitelů konstruktivních tendencí u nás i ve střední Evropě a vytvořil si vlastní systém, který měl při své krajní střídmosti a soustředění značné vývojové možnosti, vycházející z výrazně konceptuálního charakteru jeho tvorby.

V jeho kresbě, malbě, grafice i objektech se zřetelně projevilo, jak důležité pro něj bylo rozvíjení témat v ucelených sériích, v nichž lze sledovat jednotlivé fáze při zachování ústřední myšlenky, ať už šlo o systémy s vertikálami, diagonálami, čtverci či kruhy, v nichž se podle daného principu počet fází měnil. Kubíček však tehdy nezůstával u členění plochy, ale v objektech promítal své vize do prostorových řešení. Zkoumání vztahů mezi jednoduchými geometrickými formami jasně naznačuje, jak byl jeho program nevyčerpatelný. Kubíček kreslil souběžně se svou malířskou tvorbou celý život, tedy hlavně od šedesátých let, kdy začal vytvářet řady geometrických kompozic. V kresbách si nejenom připravoval výtvarné představy pro obrazy, ale také v nich paralelně rozvíjel stejná nebo podobná témata. Uskutečnil v nich myšlenky, které se do obrazů promítly jinak nebo malbou ani vyjádřit nešly.