400 ASA

400 ASA odkazuje na citlivost filmového materiálu, pro členy stejnojmenné skupiny dokumentárních fotografů ale název symbolizuje hlavně citlivý přístup k zachycení skutečnosti. Způsob, jakým autoři pracují, nehledí na okamžitý efekt. Citlivě sledují osudy lidí a míst, jejichž příběhy se často zásadně liší od naší každodenní reality. Vracejí se, sledují proměny a se svými tématy zůstávají i desítky let. Jejich fotografie zachycují klíčové okamžiky i nenápadné příběhy všedního života. Ve světě zahlceném obrazem a zrychlenou spotřebou informací není takto pozorný přístup obvyklý – a právě proto je tak naléhavý.

Inspirací jim je humanistická fotografie legendárních skupin, jako je například agentura Magnum Photos, ale i silné dědictví českého dokumentu a jeho obrazovost, která z něj od počátku dělá světový fenomén. Každý z autorů na výstavě představuje několik fotografií, které reprezentují jejich dlouhodobé zájmy. Návštěvník tak může nahlédnout do různých koutů světa i naší nedávné historie.

Speciální součástí výstavy je kurátorský projekt Martina Wágnera, který se v posledních letech soustředí na práci s archivem. Jeho cyklus Negativy z popelnice zachraňuje anonymní fotografie 20. století, materiály nalezené na bleších trzích, v pozůstalostech či odpadech. Pro výstavu v Leica Gallery z nich sestavil výběr desetiletími české historie, který výstavu symbolicky uzavírá. Vytváří tak obraz paměti – osobní i kolektivní – na století, které provází médium fotografie.

Antonín Kratochvíl (*1947) za minulého režimu odešel do exilu, kde se stal proslulým válečným fotoreportérem. Zaznamenával konflikty a humanitární krize na několika kontinentech a za své zásadní, syrově expresivní snímky získal mnohá ocenění včetně několika cen World Press Photo.

Karel Cudlín (*1960) je legendou domácí dokumentární fotografie, který od 70. let systematicky zachycuje proměny společnosti i života v Čechách, ve východní Evropě a v Izraeli. Cudlínovy fotografie vynikají empatií a smyslem pro poezii všedního dne.

Jan Dobrovský (*1960) vyrostl v disidentské rodině pronásledované komunistickým režimem, o to víc se po roce 1989 zapojil do obnovy demokratické společnosti. Pracoval v médiích, ale i jako podnikatel, k dokumentární fotografii se vrátil po roce 2000. Ve svých snímcích často zkoumá proměny venkova a měst po pádu komunismu, ale i osudy společensky i zdravotně znevýhodněných osob.

Jan Mihaliček (*1965) začínal fotografovat už před revolucí v prostředí pražského undergroundu. Bezprostředně poté, co se otevřely hranice, vyrazil s fotoaparátem do světa: účastnil se prvních humanitárních cest do válečné Jugoslávie nebo do Náhorního Karabachu, dodnes ale fotografuje i zásadní společenské a kulturní okamžiky doma.

Alžběta Jungrová (*1978) strávila téměř deset let jako fotožurnalistka v krizových a válečných oblastech světa, jako jsou například Afghánistán, Pákistán nebo Gaza. Jungrová se kromě dokumentárních projektů věnuje zejména autorské tvorbě, v obou ale klade důraz na syrové emoce a osobité výtvarné zpracování.

Martin Wágner (*1980) naopak objevuje neznámé příběhy jak současnosti, tak minulosti. Ve své fotografické tvorbě se zaměřuje na post-sovětský prostor – opakovaně cestuje do odlehlých oblastí Ruska a Ukrajiny, kde zachycuje každodenní život místních lidí mimo pozornost médií. Zároveň již od studentských let buduje unikátní archiv starých fotografií v projektu Negativy z popelnice. Více než tři desítky let sbírá a zachraňuje historické negativy, nalezené na bleších trzích či v zapomenutých pozůstalostech, a skládá tak vizuální paměť 20. století.