12/15 POZDĚ, ALE PŘECE

 Před jednatřiceti lety v dubnu 1988 rozčeřila hladinu pražského neoficiálního (ovšem i oficiálního) výtvarného dění výstava Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece otevřená v Kolodějích nedaleko Prahy. Pod tímto, pro publikum ne zcela jasným názvem, se poprvé veřejně prezentovalo seskupení umělců náležejících ke generaci, která se začala
vynořovat během sedmdesátých let. Ustavilo se v roce 1987. V tu dobu opět vyvstala naléhavě otázka integrity této generace, vyvolaná nejen tlakem oficiálních struktur, ale také tlakem hlásícího se dalšího uměleckého pokolení. Během roku 1987 založili v mnoha diskuzích umělci volné generační seskupení, které si, mimo jiné, kladlo za cíl demonstrovat možnost vzájemné tolerance a spolupráce v množině osobních výtvarných programů. Zakladateli „volného seskupení“ byli spolužáci z pražské Akademie výtvarných umění Václav Bláha (1949), Vladimír Novák (1947), Petr Pavlík (19445) a Michael Rittstein (1949). Ti pak vzápětí přizvali Jiřího Beránka (1945), Jaroslava Dvořáka (1946), Kurta Gebauera (1941), Ivana Kafku (1952), Ivana Ouhela (1945) a Tomáše Švédu (1947).

V tomto složení s hostem Jiřím Načeradským (1939 – 2014) pak seskupení vystoupilo na jaře roku 1988 výstavou v jízdárně zámku v Kolodějích u Prahy. Své seskupení označili za „volné“, tedy za společenství zcela otevřené proměnám jak ve výtvarném projevu, tak v personálním složení. Záhy se stali členy i dva umělci starší, Jiří Načeradský a poté i Jiří Sopko (1942), k jejichž tvorbě pociťovala generaci silnou afinitu. Nekompromisní kolodějská manifestace umělecké svobody vzbudila mimořádnou pozornost a za dobu jejího trvání ji navštívilo na 12 000 návštěvníků. Po čase se stal čestným členem seskupení Jiří Halík, zaměstnanec Obvodního národního výboru v Praze 9, po roce 1989 kvestor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který v čase oficiální politické nepřízně konce osmdesátých let seskupení
organizačně velmi pomáhal. Během první poloviny devadesátých let navázal s 12/15 úzkou organizační spolupráci i Josef Vomáčka.

V roce 1981 se poprvé na půdě sbírkotvorné instituce Galerie umění v Karlových Varech na výstavě Obrazy, obrazy objevilo několik autorů generace, kteří se vbrzku profilovali jako umělci, jejichž tvorba reprezentuje rýsující se výtvarný profil generace. Většina autorů zúčastněných na této výstavě pak vytvořila jádro Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece. Následující osmdesátá léta ukázala, jak výstižný ten nenápadný název byl, jako by předvídal i v českém prostředí návrat obrazu do středu zájmu výtvarného umění. Nebyla to první výstava, na níž se příslušníci generace prezentovali, ale byla to první výstava na půdě oficiální odborné galerijní instituce a také výstava, která se stala předzvěstí budoucího generačního „volného seskupení“. Pro celou generaci se vžilo dnes již běžné označení „generace sedmdesátých let“. Vstupovala totiž do samostatného výtvarného života v sedmdesátých letech, v čase mimořádně nepříznivém pro svobodné proudění myšlenek a pro uměleckou tvorbu hodnou toho jména.

Výtvarný názor umělců generace se začal ovšem konstituovat již v čase, kdy české umění po temnotě padesátých let během let šedesátých navázalo na vlastní modernistickou tradici a vstřebalo většinu impulzů světového výtvarného vývoje a v nadějné atmosféře doby je často osobitým způsobem modifikovalo.  V otevřené různorodé situaci českého výtvarného umění šedesátých let ztrácelo již pro generaci umělců sdružených ve Volném seskupení 12/15, Pozdě, ale přece úzkostlivě bedlivé vyrovnávání se světovým vývojem podstatné důvody a naléhavost. Stále pevněji byli přesvědčeni, že jejich tvorba musí vycházet z ryze osobních životních zkušeností, a nejen z pouhého rozhledu a orientace v nejnovějších tendencích a výtvarných názorech. V šumu nepřehledné mnohosti soudobých projevů umění ve světě bylo pro ně nezbytné hledat a vracet se k vlastním kořenům, k vlastní interpretaci umělecké tradice, a to nejen moderní, k nejhlubším vrstvám osobní i umělecké zkušenosti. Velmi záhy pochopili, že forma, styl sám o sobě, úsilí o sloh už nemůže být samozřejmou zárukou smysluplnosti tvorby. Byli přesvědčeni, že forma díla musí být až důsledkem tvořivého procesu, když prvotní je vždy sdělení, obsah, poselství zdůrazněné etické povahy. Jen v žité tělesnosti, v žité skutečnosti světa se může tvůrci vyjevit celistvost člověka, v ní se pak soustřeďují všechny otázky zrodu, trvání a zániku. Generace sedmdesátých let si byla vědoma, že se ocitá na konci moderny, že stanula na prahu postmoderny.

Výstava připravená pro Galerii Františka Drtikola v Příbrami si neklade za cíl podrobně sledovat dějiny Volného seskupení 12/15, Pozdě, ale přece a kompletně dokumentovat jeho bohaté aktivity. Chce však upozornit na jeho neopomenutelnou pozici v proměnách českého výtvarného umění a ukázat stále vitální tvorbu umělců, kteří podstatným způsobem od sedmdesátých let zasahují do charakteru českého výtvarného umění.

Ivan Neumann
únor 2019