Tereza Obšivačová – I’m fine, thanks for asking

V rámci vernisáže se odehraje doprovodná zvuková intervence projektu Tomáše Peřinky – Fish don’t like milk.

Tereza Obšivačová je absolventkou Ateliéru Malba II Františka Kowolovského Fakulty umění Ostravské univerzity. Primárním médiem její tvorby byla vždy malba, která je i není zobrazivá zároveň. Tato zvláštní poloha se projevuje abstraktně působícími obrazy, které ale přesně vyjadřují ať už jemnější, pocitové a emoční, tak také promyšlené a konceptuální procesy. Na Terezině tvorbě je tato ambivalence zvláště zajímavá, uvažuje jako konceptuální autorka ve stejné míře jako autorka intuitivní, melancholická, často s jistou dávkou jemného humoru či ironie. Její práce zahrnuje kromě maleb také kresby, fotografie a další multimediální tvorbu, často se v použitém médiu odráží možnosti její momentální situace. Takto se dostáváme k dalšímu charakteristickému rysu nejen Tereziny tvorby, ale i osobnosti. Je to jistá neukotvenost v místě i médiu, po absolutoriu Tereza absolvovala několik zahraničních cest, často společně s další autorkou, Kateřinou Svitákovou. Spolu také realizovaly lokální umělecký Projekt: Genau, kavárnu s galerií v Sedleci u Kutné Hory. 
V současnosti Tereza žije třetím rokem v Reykjavíku, a během tamního života jakoby zdánlivě opustila autorskou tvorbu (i když se jí například povedlo uspořádat jednodenní mezioborový kulturní festival v centru města). Není to však zcela přesné, Terezino chápání uměleckého díla a tvorby jako takové je širší, vychází z drobných, nepravidelných záznamů, které vznikají formou kreseb, fotografií, pohlednic, digitálních koláží které rozesílá kamarádům, nebo videí.

Posledně jmenované médium se také stává hlavním médiem, se kterým Tereza pracuje na výstavě I’m fine, thanks for asking. Vychází zde z jakéhosi časosběru, podle nálady točených videí, ve kterých dokumentuje svou každodenní rutinu, nebo lépe řečeno každodenní prožitky. Ústředním motivem je, podobně jako na turistických pohlednicích, dominanta islandské metropole, expresionisticky působící kostel Hallgrímskirkja. Ten se v jejích videích zjevuje jako konstanta, přes kterou proudí koláže dalších záběrů islandské krajiny a krajinných úkazů, podobně, jako se i ve skutečnosti kostel tyčí nad malým velkým městem a jeho obyvateli, mezi kterými je i Tereza a její zachycování subjektivní skutečnosti. 
Název výstavy odkazuje také k jisté míře bezstarostnosti, která je typická jak pro Terezu, tak obyvatele Islandu – snad kvůli neustálé hrozbě sopečných erupcí, nevyzpytatelného počasí nebo ekonomické nejistoty si Islanďané uvědomují, že nemá smysl příliš plánovat, je nám teď prostě dobře, tak budem rádi, když to tak ještě chvíli zůstane, díky za optání. Tereza tento svérázný naturel a přístup bere, a napůl intuitivně napůl vědomě z něj vytváří osobní zprávu o klidném, vyrovnaném stavu mysli, který stoicky přese všechno říká: jsme tu, a je to fajn.

kurátor: Hynek Chmelař