Zlý duch začal kouřit přes zeď

“Warholova předpověď, že jednou každý zakusí svých patnáct minut celosvětové slávy, se vyplnila už dávno. Mnozí lidé teď chtějí přesný opak: být neviditelní, i kdyby jen na patnáct minut. I patnáct vteřin by bylo fajn. Vstoupili jsme do éry masového bulváru, informační špičky a exhibicionistického voyeurismu. Žhnoucí blesky fotoaparátů proměňují lidi v oběti, celebrity nebo obojí. S tím, jak se přihlašujeme u pokladen, bankomatů a dalších kontrolních stanovišť – s tím, jak naše mobilní telefony prozrazují každý náš sebemenší pohyb a naše momentky jsou razítkovány GPS souřadnicemi – nekončíme tak docela ubaveni k smrti, jako spíš rozpixelováni na kusy.

…

Už delší dobu si všímám, že mnozí lidé se začínají aktivně vyhýbat zobrazení na fotografii nebo videu a potají si udržují odstup od čoček fotoaparátů a kamer. …Uprostřed všudypřítomné mediální krajiny se obrazová reprezentace – dlouho vnímaná jako výsada a politické privilegium – pociťuje spíš jako hrozba.

…

Starý magický strach z fotografování se tak v éře digitálních domorodců dočkal nového vzkříšení. V tomto prostředí však fotoaparáty nekradou duši (tu digitální domorodci vyměnili za iPhone), ale vysávají život. … Je vlastně omyl myslet si, že fotoaparáty jsou nástroji reprezentace: v současnosti jsou nástroji mizení”.

Hito Steyerl

Labyrint Revue 35-36

“Stáť smiem”, píseň slovenské skupiny eSPé zní prostorem oranžérie břevnovského kláštera, nejstaršího mužského kláštera v Česku přináležícího Benediktinskému řádu. Vstupujeme do probíhající situace, klavírista hraje svůj part a zbývající hudebníci jej obklopují mimo pole našeho pohledu. Zvuková percepce doplňuje fragment vizuální.

Na druhé straně světa se staví škola pro evangelickou misii, základy jsou již dávno hotové, buduje se zdivo, začínají být patrné základní charakteristiky budovy, okna, vstup, vše postupně naznačuje budoucí funkci prostoru.

Škola již dávno stojí, jde jen o dokumentární fotku, záznam zastavený v čase.

Palčivé momenty kolonizace jsou již široce reflektovanou historií. Post-koloniální studia analyzují každou jemnou nuanci expanzivnosti západní politické moci a kultury do zbytku světa. Přesto otázka evangelizace a konverzí ke křesťanství přetrvávajících misií zůstává stále nedořečená.

Intimita detailního pohledu na zátylek hudebníka a jeho niterné prožívání interpretace skladby vyvolává rozpaky. Vstupujeme do nejhlubšího soukromí člověka, jeho přesvědčení, jeho víry přenášené fyzickým pohybem.

Průchod podélným prostorem galerie Entrance s její typickou pohlahou cihlové barvy, spojující tak na architektonickém půdorysu klášter za Prahou a vidinu rozestavěné školy na neurčitém místě v Indii, nás zavede i k dalšímu protagonistovy skladby, video tentokrát zobrazuje přímý frontální pohled na bubeníka, který pak celou místnost i uzavírá.

Ztráta hranic osobního prostoru ve virtuálním smogu nekonečného zveřejnění má stále své parciální mantinely. Prostý Google Search umožní zprostředkovaně prožít zrození i smrt, přirozené i násilné. Jsme rezistentní vůči sdělení, které nám předávají, stejně jako vůči nejrůznějším formám ponížení lidských bytostí. Přesto může pohled na mladé hudebníky vyvolat rozechvění. Pohled zasahuje až příliš hluboko. Jak se s tím vyrovnat?

Mladý muž Dharm Nath z Jaynagaru (město těsně u hranic s Nepálem (úplný sever Indie) byl osvobozen od přítomnosti zlého ducha. Sahni popisuje: "Místní kazatel společně se modlili dlouho, ale zlý duch nějak nereagoval, takže vnitřně jsem se trošku zlobil. Chytnul jsem ho za vlasy, držel a začali jsme se modlit a pak hned zlý duch ho opustil."

Navzdory absolutní propojenosti našeho virtuálního světa postrádáme schopnost reálně diferencovat data podle jejich relevance, ta se totiž ztrácí někde v čase i prostoru. Virtuálního smog, jehož kritiku pronáší slovy i svým uměleckým dílem Hito Steyerl, může být v tomto případě ztotožněna s oním zlým duchem kouřícím přes zeď. Kouř postupně mění svůj tvar, rozměr, ztrácí svoji barevnost a mizí, přesto se mu daří proniknout až přes zeď.

Daniela tak představuje něco jí zcela vlastního, blízkého, nesoucí nejosobnější poselství, avšak s plným vědomím možné ztráty kontextu, rozmlžení informace do pomyslného kouře, který ji nese dál. Člověk za zdí nevidí původní tvar efemerního signálu, stejně tak jeho původce nemůže tušit, co se se zprávou stane, jakmile mu zmizí z očí.

Text / Jan Kratochvil