Zdeněk Šimek – z cyklu Sochaři na parkánu

Sochař (nar. 19. 4. 1927 – zemř. 27. 10. 1970), člen skupiny Trasa (1964–1970), žil v Praze a v Šestajovicích (okr. Praha-východ), kde měl letní dům. Od mládí se u něj projevoval výtvarný i hudební talent (učil se na housle, zpíval v chrámovém sboru) a také zájem o přírodu. V letech 1941‒1946 absolvoval učitelský ústav v Soběslavi, kde byl jeho spolužákem historik umění Jiří Padrta. Následně, až do roku 1951, studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, nejdříve u Karla Dvořáka a po jeho úmrtí u Josefa Wagnera, kde byli jeho spolužáky například Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Vladimír a Věra Janouškovi, Vladimír Preclík, Alina Szapocznikow či Miloslav Chlupáč. Přestože už z roku 1948 pochází klasický kubistický akt, během studia tuto polohu musel opustit a jeho první práce po škole mají podobu kvalitního sochařství v duchu štursovské lyriky. Ještě na konci padesátých let dospěl ve svých komorních sochách k zjednodušení přírodního tvaru na oblé hladké jádro (série brancusiovských Ptáků nebo ženských torz). V první polovině šedesátých let se v jeho díle projevuje vliv archaické plastiky, a to zejména ve dřevě. Biomorfní tvary se pak rozvinuly do geometricky strukturovaných plastik, které o něco později, také v 60. letech, ztratily vazbu na přírodní inspiraci a změnily se v rytmické kompozice opakujících se objemů s hranami vypnutými do elegantních křivek. V monumentálním měřítku realizoval právě tyto sochy na sochařských sympoziích, kde na konci 60. let patřil k jejich nejúspěšnějším účastníkům. Do některých soch zapojil i barvu. Jeho poslední mimořádnou realizací, kterou už ale musela dokončit jeho žena, jsou Sluneční hodiny pro Prachatice.