Ursula Mayer / The Lunch In Fur

Filmy Ursuly Mayer jsou koncipovány jako cyklické obrazové skladby zaměřené na fiktivní povahu architektury. Jsou to často postavy žen, které procházejí historickými interiéry a dotýkají se předmětů. Vztahy subjektu a předmětu v jejích snímcích mohou být definovány jako „potěšení z pozorování a z toho být pozorován“. Skrze své pohyby hledají postavy svou identitu a charakter prostoru. Přesto se těla a objekty nestávají předmětem voyeuristické (mužské) fantazie. Na místo toho se divadelní inscenování záměrně vyhýbá konkrétnosti vyprávění a vizuální zvraty způsobené rytmickým střihem zpochybňují směr, kterým se ubírají naše představy.

Ve filmu The Lunch in Fur / Le Déjeuner en Fourrure/ Oběd v kožešinách (2008), Ursula Mayer inscenuje v modernistické budově skleníku z konce 60. let fiktivní setkání tří historických osobností ve zralém věku: umělkyni Meret Oppenheim, zpěvačku Josephine Baker a fotografku Doru Maar. Tyto ženy rozjímání a vzpomínají na různé události ve svém životě. Podobně jako ve filmových obrazech doprovází mluvené slovo ritualizovaný pohyb, který odkazuje na psychologickou podstatu vzpomínek. Dotýkání se předmětů jako šachových figurek, závěsy a magnetofon jsou klíčovým momentem, který vede k tomu, že postavy začnou vzpomínat.

Mayer zde nachází zalíbení v opakovaném zobrazování prostoru a předmětů na hranici reality a snění jako u surrealistických filmů, například krátkého experimentálního snímku Mayi Deren Meshes of the Afternoon (1943). Mayer odkazuje k dějinám umění a filmu a vytváří rozmanité obrazy paměti skrze prostor a dotýkaných předmětů.

(Neuschwander, Simone. Rooms look back, argobooks, Berlin, (Hrsg.) Kunsthalle Basel)