Radan Wagner a Jasan Zoubek – Kontinuita

Výstava v bývalém jezuitském kostele představí tvorbu malíře Radana Wagnera a sochaře Jasana Zoubka. Oba autoři díky osobní i tvůrčí blízkosti spolupracují na výstavních projektech již několik let.

Radan Wagner (* 1958) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze a dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Na uměleckou scénu nastoupil v polovině 80. let. V počátcích své tvorby byl ovlivněn mimo jiné avantgardou počátku 20. století, jeho výrazovými prostředky byly především znak a symbol. Postupem času se jeho výtvarný projev proměnil na reflexi stavů a procesů vlastních či obecně lidských. V novém tisíciletí došlo ve Wagnerově tvorbě k dalšímu posunu, zaměřil se na dualitu světla a stínu, prostřednictvím níž spolu s geometrickými tvary dochází až k meditativním obrazům. Témata nachází v osobních příbězích, ale i v kosmologických zákonitostech. Slovy autora „obraz zjevuje často tiché vzrušení světem, jeho kmitání, třepotání, neustálé vyvstávání a zanořování“.

Ve Wagnerově tvorbě z posledních let převažují plošné geometrické kompozice jasnějších barev, které odkazují k přírodním dějům nebo k lidským příběhům. Kromě malířské tvorby je Radan Wagner činný na poli teoretickém, jako nezávislý publicista spolupracuje s různými periodiky, byl šéfredaktorem čtvrtletníku zaměřenému na výtvarné umění Revue Art.

Jasan Zoubek (* 1956) pochází ze sochařské rodiny Evy Kmentové a Olbrama Zoubka. Toto silné zázemí, vlastní výtvarný cit a zkušenosti ho dostatečně vybavily pro uměleckou dráhu. Záhy se prosadil na výtvarné scéně jako svébytný a neopomenutelný sochař. Poprvé na sebe upozornil v roce 1981 na výstavě Sochy a objekty na malostranských dvorcích a od té doby pravidelně vystavuje u nás i v zahraničí.

Jasan Zoubek má velký smysl pro monumentalitu, z hlediska provedení jsou jeho díla nesmírně náročná. Pro svou tvorbu využívá snad všechny sochařské materiály, dřevo, kámen, papír, beton, osinkocement, bronz. Inspirací je mu především příroda, zrod i zánik, trvání i pomíjení, vrstvení. Abstrahováním přírodních a krajinných podnětů se dostává až ke geologickým procesům, jako třeba Puklina, Zlom, Vlnění. Zoubkův zájem o přírodu je nedílně spojen i se zájmem o člověka. Propojení člověka s krajinou proniká Zoubkovou tvorbou od počátku, kdy se věnoval převážně kresbě. Lidský otisk v krajině je blízký jeho haptickému pojetí sochy, ale i uvědomění si, že nedílnou součástí krajiny je přítomnost člověka, stejně jako se krajina promítá do člověka.