Návrat objektu a Neklid věcí

Návrat objektu

Marisa Olson 

Nezadržitelný vývoj internetu a dalších technologií posouvá náš zájem a pozornost k nehmotnému a virtuálnímu prostoru, ale tytéž prostředky mají také významný dopad na náš fyzický svět. Zdánlivě nezachytitelná virtuální přítomnost má nesmírný estetický i environmentální vliv na naše prostředí. Měli bychom se proto soustředit také na tyto procesy. Měli bychom se vrátit k objektu.

Virtuální prostor již dávno není novinkou, ale mnohem spíše tvoří nedílnou součást naší kultury. Právě tento přechod vyjádřila Marisa Olson pojmem "postinternet". Návrat k objektu je jednou z forem tohoto posunu. Naše zkušenost s internetem se vepisuje do věcí kolem nás.

"Zdá se, že již není třeba rozlišovat, jestli byla v díle využita určitá technologie. Vždyť všechno je technologií a všichni jí k čemukoli využíváme. Ještě zajímavější jsou způsoby, kterými umělci začínají vytvářet to, co pro své dílo označuji jako"postinternet." MarisaOlson 

Neklid věcí

Annabelle Arlie, Iain Ball, Delong, Constant Dullaart, Tereza Fišerová – Evžen Šimera, Martin Kohout, Martin Kolarov – Filip Dvořák, Kristýna Lutzová, Richard Nikl – Jan Brož, Nik Timková – Jakub Hošek, Magdaléna Vojteková, Ted Whitaker, Štěpán Marko

S věcmi v našem okolí si obvykle umíme docela dobře počít. Mají své využití, na rozdíl od uměleckého díla, které je bez jednoznačného účelu. Umění v nás proto může vzbuzovat nejistotu, nebo dokonce úzkost. To se ale komplikuje právě příchodem internetu. Ten usnadnil a zrychlil výrobu a oběh nejen virtuálních objektů, ale stejně tak strukturuje náš fyzický svět a jeho předměty.

Výstava se snaží vyrovnat s touto nejistotou a pluralitou objektů. Rozehrává prostor pro údiv i zabydlení se mezi věcmi. Nejednoznačný obrat (turn) k objektu se stává naladěním (tune) se na něj.

Kurátor: VáclavJanoščík
11.9.-6.11.2015 

"Někdy se prostě necháme unést objektem, který reprezentuje [objekt]." Martin Kohout1

Dějiny umění (20. století) jsou často vyprávěny v rámci procesu dematerializace, odvratu od řemeslné práce (deskilling), či estetiky nebo v rámci rozvolňování mediální specifičnosti. Nejaktuálnější, a snad i nejvlivnější explozi tohoto chápání umění, vyvolal vývoj internetu. Těžiště obou generací, které s ním pracovaly, net.art i postinternet, bývá spatřováno v samotném virtuálním prostředí a jeho specifické časovosti. V opačném směru ale internet a jeho formy interakce přináší také obnovený zájem o objekt.

Existují různé důvody k tomuto tvůrčímu východisku, od samotného přechodu z online prostředí do prostoru galerie, kterou tematizuje známý projekt Artie Vierkanta Image Object,2 až po reflexi komodifikace objektů v současné kultuře, na ní naráží na úrovni teorie hnutí akceleracionismu3 a z hlediska estetiky DIS images.4 Ale tuto dynamiku lze sledovat v samotném virtuálním prostoru; jako příklad uveďme alespoň "internet věcí".5

V této napjaté a rychle se vyvíjející situaci poháněné nesmírným tlakem očekávání, se roviny teorie a praxe někdy až příliš snadno protínají. Zejména spojení spekulativního realismu a objektově orientované ontologie s některými záblesky současného umění nás může svádět.

Právě z pohledu spekulativního realismu se celá filosofie posledních dvou století uzavřela do postkantovského schématu subjektu a objektu. První z této dvojice, ať již jako filosof nebo umělec, nazírá právě objekt a bytí obou je vázáno na tuto reflexi. Ale filosofové i umělci se nedávno obrátili právě k problému "ne-lidského" (inhuman),6 ve snaze zaujmout pozici bez subjektu.

Chceme se vyhnout zkratkám vyvěrajícím z povrchní filosofické kontextualizace a využití blyštivých pojmů. Pokoušíme se spíše o rozevření prostoru pro další diskusi uvnitř gravitační síly těchto pojmů a teorií. Výstava se soustředí na důležitost, kterou v současném umění mají objekty a jejich objektovost, ale také na jejich schopnost konfrontovat formy aktuálního systému kulturní distribuce (objektů).

Práce s objektem a objektovostí, kterou můžeme sledovat u vystavených děl, tak není náhodná, ale zároveň ji nelze redukovat na tuto rovinu. Chceme se zaměřit na moment rozevření objektu. Může spočívat v doteku, touze nebo ulpívání na něm, které mohou ústit až v to, co Timothy Morton nazývá "naladěním se na objekt".7 Ale stejně tak se mohou pohybovat na hranici našeho chápání objektovosti i na hraně objektů samotných.

Tento moment konfrontace člověka (subjektu) s objektem je rozehrán a přivlastněn samotnými díly. Jejich

objektovost se rozvírá a získává svérázný i autonomní, estetický či konceptuální tvar. Objekt překonává své fyzické hranice – jsou přilnavé, roztavené a interobjektové. Obrat k subjektu (turn to the object) se stává naladěním se na objekt (tune to the object). Není to divák nebo lidská bytost, která se obrací nazpět, k pasivnímu objektu. Je to sám objekt, který se obrací a dívá.

Výstava se rozhodně nepokouší o reprezentativní přehled. Ten by byl nejen marný, ale také v napětí k celé koncepci. Chceme spíše rozehrát různé a osobité způsoby, kterými současní umělci dávají hlas bytí objektů. Naším cílem je rozšířit možné pole porozumění objektů a jejich objektovosti v současné kultuře, které by rezonovalo v kontextu spekulativního realismu, objektově orientované ontologie, postinternetu a akceleracionismu.

Celý tento projekt vyvěrá z hluboké, a snad i naivní víry v to, že právě dialog mezi uměním a filosofií je tím, co dnes potřebujeme.

————————————————————————————————————–

1 http://www.aqnb.com/2015/05/26/martin-kohout-figures-p/ 2 http://artievierkant.com/imageobjects.php
3 http://www.urbanomic.com/pub_accelerate.php
4 http://disimages.com

5 http://en.wikipedia.org/wiki/Internet_of_Things
6 Take Inhuman exhibition taking place in Fridericianum and Alien phenomenology coined by Ian Bogost as recent instances of such interest.
http://www.fridericianum.org/exhibitions/inhuman
Bogost, Ian (2012). Alien Phenomenology, or What It's Like to Be a Thing. University of Minnesota Press.
7 Morton Timothy (2013), Hyperobjects, Philosophy and Ecology after the End of the World, University of Minnesota Press, p. 174.