Markus Selg: Still Lifes

Na své druhé výstavě ve SVITu Markus Selg představuje cyklus čtrnácti nových barevných tisků pod názvem Still Lifes (Zátiší). Tyto tisky ve formátu 25×25 cm vznikly na základě analogických polaroidových fotografií o velikosti 6×6 cm.

Still Lifes zaměřená černými rámečky na způsob obrázkového panoptika s kukátkem nabízejí intimní a osobní, ale i pečlivě vystavěný a objektivizovaný vhled do světa umělce. Přirozené, jemné, neurčité odlehčené modely citlivě kombinují předměty jako zamrzlé okamžiky naaranžované v bytě a v Selgově ateliéru. Mezi těmito předměty jsou suché květiny i početné postavy a sochy s různými historickými a kulturními konotacemi.

Objevující se sochy neodkazují pouze k osobnímu vkusu či zálibám umělce. Still Lifes vytvářejí a poskytují prostor, kde se setkávají přízračná a zvláštní lidská vtělení a zřejmě na sebe i vzájemně reagují. V tomto ohledu se běžné figurativní motivy jako královna Nefertiti objevují nejenom v jiném světle, nýbrž jsou zpodobněny překvapujícím novým způsobem.

Kromě toho Still Lifes odkazují k historickému žánru západního umění, k tradici, která ztratila v průběhu vývoje moderního a současného umění svou relevanci. Zvířecí lebka na jednom z obrazů poukazuje na „memento mori“ klasického zátiší, na rozjímání o smrti a marnosti.

Některá Still Lifes ukazují jakousi divadelní podobu architektury. Za téměř neznatelnými tkaninami se zvedá opona, aby odhalila intimní situaci či scenérii. Do jednoho z obrazů Markus Selg zakomponoval odkaz na sebe sama: fotografii divadelního představení Auf Kolonos Laurenta Chétouana inscenovaného v roce 2012 ve Státním divadle v Karlsruhe, pro které Selg navrhl scénu.

V jiném obraze z cyklu Still Lifes opona přikrývá ležící ženskou postavu se založenýma rukama, jejíž ohanbí zakrývá noční motýl. Postava, která je odlitkem slavné sochy Wilhelma Lehmbrucka Die Sinnende z let 1910–11, se opírá o knižní obálku nadepsanou Das ewige Antlitz. Tato kniha vydaná poprvé v roce 1926 slouží jako další memento mori. Jedná se o sbírku fotografií posmrtných masek slavných historických postav a osobností odkazující zároveň ke stominutovému filmu s totožným názvem, který Markus Selg právě dokončil.

Socha Wilhelma Lehmbrucka se objevuje také na dalších obrazech Still Lifes. Je na nich ve společnosti čtyř dalších figurativních výjevů z různých kulturních kontextů. Jednotlivé výjevy ztělesňující laskavost, krásu, stud, zranitelnost a pýchu paradoxně splývají ve společné atmosféře, anebo souladu. Znovu je tak zřejmé, že fotografie jsou víc než jen projekce ze soukromého nebo historického světa pokryté určitou patinou.

Still Lifes evokují letmý pohled do spořádané minulosti, nebo také zapomenutý svět, který je nicméně zabydlený zhuštěným kulturním obsahem či podstatou. Markus Selg tuto podstatu aktivizuje a oživuje, čímž uvádí do chodu proces obnovy, jenž měl v kultuře vždy svou důležitost, a to zejména v současnosti vyznačující se spíše relativizmem a rozpadem.

Thomas Groetz