Lubomír Typlt

 Úzkost i naděje

Lubomít Typlt demaskuje zavedené klišé o dětské nevinnosti. Odhaluje krutosti dětského světa, ve kterém je stále přítomný strach, stále přítomné násilí a nebezpečí. Ačkoliv nic z toho není jen symbolické, zraku dospělých zůstává skryto. Starší možná chtějí vytěsnit úzkosti ze svého světa, aby vytvořili ideální, ale zároveň přítomný svět nevinnosti. Podle Typlta jde o chiméru, proto nás učí vnímat děti předromanticky, jako malé dospělé. Právě násilí ve všech svých různorodých formách a z něj pramenící úzkost je potom pojivem mezi dětským a dospělým světem. Tyto souvislosti autor komunikuje příznačně: výrazným expresivním výtvarným jazykem.

Ovšem tam, kde je násilí, nemůže být moc, pokud připomeneme úvahy filosovky Hany Arendt. Zatímco předpokladem moci je schopnost autonomního jednání, schopnost postavit se do průsečíků zájmů a reprezentovat je, násilné je v důsledku vždy bezmocné. Bezmoc přitom nejlépe vystihuje Typltovy postavy: jsou zaměnitelné, často neidentifikovatelné, uspořádané do rytmické struktury. Nemají vlastní subjektivitu, jsou jen projevem, manifestací násilí. Místo lidí tak potkáváme bizarní figury s lidskými rysy.

Zároveň si žák profesorů Lüpertze, Merze a Pencka všímá těžko uvěřitelné věci, totiž, že pro život lidí je mnohem důležitější to nepřítomné, to, co se nestalo, dokonce to, co není, než vše dobře definovatelné, známé.  Původ zděšení nám tak na Typltových obrazech zůstává utajen. „Voldemortovské“ zlo, tedy anonymní, nejasné,  je paradoxně přítomnější a naléhavější, proměňuje strachy v úzkost, nezaměřenou na konkrétní podnět. Obáváme se přeci nejvíc toho, co je nedefinované, dokonce nedefinovatelné, neznámé, nekategorizovatelné.

Takto existenciálně laděná situace ale nemusí být u Typlta bezvýchodná: vždyť dětství a dospívání podléhají času. Neznamená snad dospělost rozptýlení obav a strachů období dětství a dopívání, strachů z věcí a situací, které nikdy nenastaly, protože ani neexistují? Nebo hovoříme o fenoménech signifikantních pro lidský život jako takový? Ať už se po zhlédnutí Typltových maleb přikloníme na stranu úzkosti nebo naděje, nepřestane nás fascinovat hloubka ponoru do lidského nitra, ve kterém Lubomít Typlt hledá odpovědi.

Ondřej Jerman