Kreslíř

Když se na kole vracívám v pozdních hodinách domů, projíždím Hostivaří, Hájema, Měcholupama, projíždím rutinně jedním náměstíčkem,kde sedávají bezdomci. Vždy se tam zastavím a rozdám jim drobné na krabicové víno, na jejich modlu světa zapomnění. 
Když jsem tam projížděl minule bylo tam pusto a prázdno, jen v přícházejícím podzimu, v nočním větru, chrastily pod světlem lampy rozházené odpadky, igelitové tašky tiše ševelili okolo. Na laviččce seděl starý pán. Sestupuji z kola a podávám mu dvacku. 
"Ale, já nejsem bezdomovec… ale dvacku si vezmu". Dvacka zmizí v útrobách děravé kapsy. Jak se naklání – z baťohu se rozkutálejí pastelky a ve větru se rozlétnou papíry. Hromada papírů – plno portrétů, figur, karikatur. Žasnu. Koukám na hodiny, mávnu rukou a přisedám… 

Příběh, který se protáhl na hodiny a stalo z něj přátelství. Elektrikář, který to má do důchodu za pár, mne následně zahltil krabicema plných kreseb. Nestíhám se v nich probírat, ale nadšeně hltám díla amatéra, který celý život den za dnem kreslí, bez ambice vyšších, malicherních cílů. Kreslí. Není to pro něj póza, ale hluboká potřeba. Bytostně kreslí. Elektrikář před důchodem, Vladimír Rimeš.