Jitka Kůsová – O lidském…/ Pod kůží

Sochařka, malířka, kreslířka a grafička Jitka Kůsová (1962) se ve svém díle zaměřila na zkoumání právě toho, co dělá člověka člověkem. Zkoumá jeho lidství, a to v kladných i záporných vlastnostech, přičemž způsobem tohoto vyjádření je často realistická figurální kresba.

Lidské tělo je pro autorku nejdůležitějším motivem. Tělo chápe jako prostředek k vyjádření emocí a duševních stavů člověka. Chápání člověka jako rozpolcené entity, pohybující se v neustálém souboji duše a těla, není autorce vlastní. Člověk je duše i tělo, přičemž tělo je naším nástrojem k prosazování duše. Tělo je způsobem, jakým jsme ve světě. Nelze tedy chápat tělo a duši odděleně, ale pouze ve vzájemné koexistenci lidského bytí.

Skrz lidské tělo nezkoumá Jitka Kůsová rozdíly mezi pohlavími, ani tělo své vlastní, tak, jak tomu je u současných genderových umělkyň. Člověk, ať již představen tělem mužským či ženským, je pro autorku námětem k vyjádření obecných principů. Skrz tělo pak promlouvají témata jako odcizení, komunikace, manipulace, přetvářka, ale i něha, láska a citlivost. Tedy témata či vlastnosti, které vztahujeme k pojmu „lidské“, ale zároveň také vlastnosti, které vnímáme jako „nelidské“, i když jsou nedílnou součástí toho, co z nás dělá člověka. Všechny tyto motivy se pak projevují v autorčiných kresbách, malbách, grafice i objektech ze dřeva, pískovce či laminátu. Základem jejího díla je velmi dobře zvládnutá figurální kresba s přesnou linií, které nechybí citlivost a autorčin specifický rukopis.

Pro výstavu v Letohrádku Ostrov byly vybrány převážně autorčiny kresby a také několik objektů. Ze sochařských materiálů je Jitce Kůsové blízké dřevo a kámen, často také ve své tvorbě využívá sklolamino, jakožto křehký poloprůhledný materiál připomínající svým vzhledem lidskou kůži. Z tohoto materiálu vytvořila mimo jiné plastiku Splynutí (2005), ve které se uplatňuje téma mezilidské komunikace. Instalace složená ze dvou sklolaminátových objektů mění svůj výraz a částečně i význam dle prostředí, v němž je nainstalovaná a zvláště pak ve způsobu, jak jsou natočené dvě poloprůhledné busty. Šeptají si, povídají si, nebo se chtějí políbit? Myšlenky, které autorka v kresbě dává na papír, zhmotňuje v tomto téměř nehmotném objektu. Kromě velmi promyšlené koncepce, výjimečného a poměrně technicky náročného materiálu, zaujme tato plastika diváka i svou křehkou krásou.