Jaroslav Beneš: Fotografie

Jaroslav Beneš (1946) fotografuje od konce 60. let. Z počátečního realismu se v 80. letech vymanil ve prospěch reflexe vlastního média. Své tajuplné záběry, rozvíjené výhradně v černobílé škále, staví z prchavých odlesků, které zachycuje v prostředí moderních a postmoderních architektur. Jeho pozornost vyvolávají natolik abstraktní motivy, že jsou v reálu prakticky neuchopitelné. Výsledkem hry světla a stínů jsou dlouhé řady listů nabitých zvláštní sálavou energií.
Jaroslav Beneš byl napřed fotografem (ale zároveň montérem scénických staveb) v plzeňském Divadle Alfa. Od konce 70. let se zabývá převážně volnou tvorbou. Už svou první výstavou v roce 1980 dal najevo, že se hlásí k pokračovatelům metafyzické linie vytyčené klasiky. Josef Sudek — nebo i Jan Svoboda — nás zvou do intimního světa své poetiky. Zpočátku ukazoval Jaroslav Beneš veřejné prostory, jimž je jakákoli intimita cizí, v natolik detailním pohledu, že k divákovi promlouvala především autorská vize. S tím však nebyl docela srozuměn. Podle vlastních slov je mu fotografování výpovědí o světě, v němž žije. Není tedy divu, že usiloval o to dát svým záběrům širší vyznění. Dnes působí daleko větší měrou to, že prostřednictvím Benešových snímků vstupujeme do světa vlastního nám všem. Nicméně o zadostiučinění nebyli připraveni ani ti, kteří upřednostňují fotografie, jež vždy nějak dávají najevo, že opravdu jsou fotografiemi. Jaroslav Beneš si všelijak pohrává s iluzí prostoru, nikdy se nás ale nesnaží přimět k tomu, abychom zapomněli, že jsme konfrontováni s plochou fotografického listu. Nebezpečí samovolné iluzívnosti drží autor zpátky vykopírováním celé plochy negativu včetně okrajů, charakterizujících užití kazety na velký formát anebo přímo prozrazujících použitý materiál, má-li tak typické orámování jako značka Polaroid. Benešovy snímky zkrátka nemají sklon zprůsvitnět a sloužit jen jako okno do skutečnosti tří rozměrů.

Josef Moucha