JAN VANČURA-PROSTORY-OBRAZY-OBJEKTY

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích Vás zve na výstavu JAN VANČURA-PROSTORY-OBRAZY-OBJEKTY, která se koná v bývalém jezuitském kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích od 3. 6. do 10. 7. 2016.

Otevřeno denně mimo pondělí od 11-17:00 hodin.

Jan Vančura se narodil 3. 4. 1940 v Milevsku, zemřel 15. 12. 2015 v Praze. V roce 1957 se vyučil malířem skla v Novém Boru, v letech 1957–1961 studoval na SPŠS v Železném Brodě a v letech 1961–1967 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru skla u prof. Stanislava Libenského.

                            Svoji výtvarnou dráhu zahájil v jabloneckých sklárnách v Desné, ale po čase začal šťastnou náhodou spolupracovat s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci. Vančura tak v sobě objevil možná netušené nadání pro divadelní tvorbu. Postupně plně projevil svůj smysl pro klasickou divadelní kulisu v originálním autorském pojetí a byl pak v tomto divadle v letech 1986–2002 v dlouhodobém angažmá. Za svou tvorbu pro liberecké i řadu dalších divadel získal Jan Vančura řadu ocenění, nejvýznamnější jsou trofeje z mezinárodní soutěžní přehlídky scénografie Pražské Quadriennale – v letech 1979 a 1983 stříbrná medaile a v roce 1991 zlatá medaile za scénografii k Mozartově Kouzelné flétně.

                            Nedílnou součástí Vančurovy výtvarné činnosti ale byla i jeho volná tvorba. Od počátku se zaměřoval na monumentalizované výseky stylizovaných městských vedut nebo staveb, často opět spojených s divadlem. Kromě architektury však byl zaujat i světem techniky, a tak najdeme mezi jeho obrazy rovněž náměty letadel, lokomotiv a oblíbeným motivem bylo nádraží: i zde hledá uměřenou krásu klasických strojů a technických prvků.

Díky své profesi dospěl také k trojrozměrným objektům, v nich opět zachycuje většinou divadelní prostor náhledem zvenčí, jakoby kukátkem vniká do nitra budov, nebo prudkým řezem odkrývá jednotlivé struktury a vrstvy a rozvírá stavby do netušených průhledů, ale zde jsou snad ještě více znát pocity tušeného zmaru a současně vytříbeného vnímání zanikající krásy. Obrazy divadel však nejsou jen adorací historických interiérů, fascinací světem klasického divadla, opulentní nádherou nazdobených hledišť. Jsou podbarveny romantickými pocity a harmonickou nostalgií mizející noblesy. Vančura v nich pregnantně zhmotnil své vize prostoru, který si sice zachovává nádheru a lesk minulých dob, nezadržitelně se však stává historií.

                                                                                                                                  Petra Hoftichová