Jakub Sýkora: Radiátor ve křoví

Jakub Sýkora (nar. 1984 v Rakovníku) absolvoval Střední průmyslovou školu grafickou – Hellichova v Praze (2000–2004) a pražskou Akademii výtvarných umění (2006–2012, ateliér Nová média II Veroniky Bromové, ateliér Malba I Jiřího Sopka). V roce 2010 půl roku studijně pobýval na Satakunta University of Applied Sciences v Kankaanpää (Finsko). V roce 2013 obdržel Cenu Jana Zrzavého pro mladé české a francouzské umělce pracující v Bretani a v roce 2014 se stal finalistou Ceny kritiky pro mladou malbu s přesahy. Kromě volného umění se věnuje také grafickému designu (např. spolupráce na komiksu Chyba, Lipnik 2011). Veřejně vystupuje paralelně pod pseudonymem Kukryniksa. Práce autora byly zastoupeny například na projektech Absolventi vídeňské a pražské akademie (Centrum Egona Schieleho, Český Krumlov, 2014) nebo Černý koně (Richard Adam Gallery, Brno, 2015).

Radiátor ve křoví

V posledních obrazech Jakuba Sýkory je stále více akcentován určitý smysl pro situovanost. Patrně proto, že pro autora hrají důležitou roli impulzy – vizuální či věcné, které jsou součástí složitějších konfiguračních celků (ve smyslu vnější i vnitřní konstituce), jež člověk nemůže obsáhnout v jejich plném rozsahu (Universum, 2015; Tůň, 2016). Základní autorský princip spočívá v tom učinit tuto složitost transparentní, převézt to, co je ve složitosti fascinující a podnětné do nového přehledného vizuálního tvaru (Rozhraní plotů, 2016). Zachovat podstatné prostřednictvím redukce a modifikace, zachovat tedy původnost toho, co je „situované“ (Permafrost, 2016). Co je však „to podstatné“?

Zatímco ve starších pracích to byl „věcný stav“ předmětů s pamětí, v nichž ještě autor zohledňoval bytnost věci v její alespoň přibližné jevové podstatě (např. autorova výstava Gauč je gauč, Galerie Dole, Ostrava, 2014), nyní jsou to elementárněji (ve smyslu redukce) pojaté konstelace, pro které je typické strukturální či texturální uspořádání (Dráty, 2016; Zlaté sídliště, 2016). Autor se vymaňuje z vazby na fenomenální svět předmětů (např. předmět-nepředmět jakým je švihadlo, viz Švihadlo, 2015) a stále více míří ke strukturálním vazbám mezi jednotlivými prvky a celkem, v nichž jsou nejpodstatnější právě dynamické vztahy, jež váží částice (elementy) mezi sebou a tímto způsobem rekonstruují motiv jako principiálně uspořádaný celek (Model lesa 2, 2015). Ani ten však nebývá Sýkorou nahlížen jako neměnný. Autor nesměřuje k „čistým a nehybným geometrickým tvarům“, nýbrž k evokaci dynamické proměny, jež se zpravidla ohlašuje pulzujícím, neklidným rámcem či chybou v rastru (podoba jakýchsi signálních soustav). Chyba zasévá do celku referenci o nadcházející proměně (Virus, 2015). Obraz, ač využívá reduktivních postupů struktury, respektuje zároveň projevy lidského vnímání a to především v rovině vědomých a podvědomých asociací (Hejno ptáků, 2016). Proto nelze obrazy Jakuba Sýkory jednoznačně formálně zařadit (Chaluhy 1, 2015). Ponechávají si volnost tolik důležitou pro živost samotné malby. Jakmile obrazy dosáhnout podoby „modelové situace“ a hrozí jim formální ztuhnutím, je tato „modelovost“ okamžitě zpochybňována, ironizována a negována (Rastr, 2015; Radiátor v křoví, 2016; UFO, 2015).

Kdybychom celý problém chtěli zjednodušit, pak by se dalo říci, že se tu jedná o uplatňování vědomého protipohybu: zatímco forma (a v ní jako hlavní složka barva!) sleduje princip redukce, tj. zjednodušení na podstatné (opodstatněné jádro tvarosloví), malířské provádění této redukce ji samotnou vztahově „zlidšťuje“ a otevírá jak směrem k percepci a propracování původních věcných východisek, tak k lidské asociativní imaginaci, jež si zachovává formy hravosti a smysl pro poetizaci a metaforičnost samotných dějů vycházejících z původní percepce (Radiátor ve křoví, 2016). Výsledek vede k syntetickým situacím, jež bývají vnitřně rozporné – geometrie a spontánní lidské gesto, pravidelnost a náhodnost, matematické znaky a organické tvary, číslice a barva, rovina plochy a struktura kresby, název a tvar, slovo a barva, přírodní a mechanický pohyb apod.

Autor vytváří obrazy-situace, v kterých nechává přirozeně vyplynout to, co působí buď intenzivně (Vstup, 2015; Hladina, 2016), nebo nelogicky či nepatřičně (Pavulam, 2016; Pařezy, 2016). Dochází k poznání, že není nutné násilím ohýbat a podrobovat si formy. Stačí nechat jim dialogický prostor k tomu, aby se samy za daných podmínek projevily. Aby bylo ticho barev prolomeno a v plné míře zaznělo.

Petr Vaňous