Ateliér Intermédia 1 Mileny Dopitové AVU: Rejvíz

Nízkorozpočtový projekt Galerijní Laboratoř kromě studentských kurátorských projektů a výstav zavedených vizuálních umělců také v každoročním výstavním cyklu poskytuje prostor progresivním ateliérům z českých vysokých škol zaměřených na vizuální umění. V letošní výstavě zaměřené na profily jednotlivých ateliérů je představena výstava nazvaná Rejvíz, v rámci které se můžete seznámit s objektovou tvorbu čtyř studentů z ateliéru Intermédia 1 na Akademii výtvarných umění v Praze.

Tento ateliér vede vizuální umělkyně Milena Dopitová a působí zde asistenti Hana Smělá a Ondřej Bezucha. V ateliéru je kladen důraz na otevřenou komunikaci, interakci a meditaci nad oblastí, kterou vnímáme jako vizuální umění. Umění je pro nás způsob myšlení, vytváří prostor srozumitelnosti v intuitivních i rozumových rovinách. Uměleckou práci vnímáme v bezprostřední souvislosti s uměleckým myšlením, kde hranice pochopitelnosti by měla v obou případech vycházet z objevování a experimentu, nikoliv předkládat časem prověřené konstrukty a vykalkulované principy.

V aktuální výstavě všechny vystavené projekty spojuje téma těsného vztahu mezi přírodou a člověkem, téma přesahu čí vnímání prostředí – přírody, které je někdy ohrožující, jindy útěšné. Instalace objektů od různých autorů je komponována tak, aby dohromady vytvářela záhadný prostor, ve kterém si nejsme jisti, zda jsme ohroženi nebo jsme se naopak ocitli v hájemství bezpečí ve spojení s určitým tajemstvím.

Gill Jakuba Honse je bájnou postavou zakletou za trest do tajemného slatinného kraje sudetského pohraničí, vynořuje se a zase mizí stejně jako odtěžená hmota, která se z krajiny vytrácí, a jako folklor určitých lokalit, který ustupuje jiným formám trávení času. Nevysvětlitelnou nejistotu mohou vzbuzovat i dva černé objekty podobné enigmatickým mluvícím balvanům, které jsou zvukovým multimediálním objektem s názvem Neřvi! od Matěje Radosty. Jisti si nemůžeme být ani u práce Dědictví Jury Piršče, jež je metaforou růstu rodokmene jeho rodiny. Netušíme, zda křehké bělavé porcelánové plátky na dlouhé vrbové větvi dřevo chrání, či ho naopak omezují v růstu a způsobují jeho pokroucení. Naopak poklidný, až lyrický průchod stromořadím z jemně opracovaných kmenů křehkých bříz s názvem Cítit vůni, slyšet vítr a vidět všechno od Emy Bartošové má poskytovat úlevu, cestu z úzkostných stavů a odpojení od sama sebe. Ale kdo ví, i tenké linky bříz stojících rytmicky vedle sebe mohou vyvolat pocit hrozby a uvěznění za mřížemi.