„Nebudu se zdržovat, stará žena v černém svetru chce být brzo doma“

Tvorba Hany Garové doposud měla a stále má, přes svou bytostně introspektivní kontinuitu, velmi napínavý vývoj. V nedávno pominuvší fázi, v době oficiálního rozchodu se vzdělávací uměleckou institucí, vznikla asi třicítka kreseb, které přesto, že byly odsouzeny ke krátké existenci a záhy musely být zničeny, pomohly autorce dospět k důležité katarzi.

Zdánlivá brysknost výrazových prostředků kresby nabývá hutnosti a energie malířské koncentrace. Kataleptická tělesnost, latentně vysmívaný erotismus, sama touha po subjektu v erotismu obsažená i melancholicky dekadentní škleb vůči realitě a vůči její ironii; to jsou alespoň některé z psychologických a intimitě patřících zdrojů. Jimi autorka často interpretuje svá pozorování napříč bestiářem dějin umění, rovněž však čerpá z rozmanitých textů filosofie, literatury či poezie, které živí její křivolaký intelekt. Ostatně slova, celé pasáže vět a vystřižených komentářů se už objevují v některých posledních pracech na papíře…