3

Nejbanálnější, chcete-li nejpřímější výklad názvu výstavy odkazuje k počtu vystavujících umělců: Evě Eisler, Peteru Fabovi a Liboru Lípovi. 3 pro nás ale kupříkladu může také být výčtem fází procesu tvorby, od původní idei, přes realizaci k prezentaci. Zároveň se ale nebráníme vzrušivé významové konotaci číslice 3, protože jednotlivá prezentovaná díla mezi sebou rozhodně nepostrádají silnou míru vzájemného napětí.
 
Eva Eisler představuje “White cubes”, moduly, stavební segmenty pomyslné architektury z bílého corianu. Rozehrává s nimi hru variací. Každý jednotlivý segment totiž může být instalován v rozličných pozicích. Počet možností instalace jednotlivých osmi segmentů vůči sobě už se pohybuje na poli nespočetného. Eisler tak odkazuje ke svému životnímu krédu zastávání svobody volby a rozhodnutí, kterých každý zažije den co den nepřeberně. “Je to jako hra v šachy s nekonečným množstvím pozic a pohybů,” říká. Pro posílení už tak rozvětveného pole variací zapojuje Eisler do hry světlo. Pod rozličným nasvícením se celé struktury mění k nepoznání, navíc zvolená bílá barevnost objektů síle stínohry ještě dodává. Vedle svých architektonických modulů, plášťů povrchu stavby, pak ukazuje plné půdorysy na klasickém malířském vertikálním závěsném formátu. Uchopuje tak 3 dimenze: objem, plochu a nad nimi stojící pevnou ideu.
 
Petr Fabo v procesuální trojici rozehrává partii s odlišnými uměleckými médii. Jako fotograf přijímá práci řemeslníka a zároveň sochaře. Odkaz renesanční zdobnosti, dýhovanou intarzii, vkládá do vlastních význam redefinujících kompozic, vytváří tak nové objekty z původního materiálů a ty následně fotografuje. Vznikají tak 3 zastavení na cestě tvorby: nalezení materiálů a jeho apropriace, redefinování jeho původního významu, záznam. Zároveň však vystavuje samotné artefakty, které klade do kontrapunktu k záznamu na fotografiích. Hmotné objekty a fotografie vedle sebe jsou pak další pomyslnou trojicí, kde prostředním bodem je právě vztah mezi reálným a reprodukovaným.
 
Libor Lípa postupuje velice podobně jako Fabo. U Lípy však hraje významnou roli pole jeho dosavadních tvůrčích zkušeností. Se základnou v postmoderní bezbřehosti konceptuálního smýšlení ohledal pole fotografie, malby, grafiky, designu i šperku. Možná proto, aby vlastní ustálené, i když vždy překvapující tvarosloví ještě dodatečně obohatil, sahá také po nalezeném materiálu, který přijímá za svůj a dokončuje jej minimalistickým malířským gestem. Jeho plátnem se tak stávají staré obrazy nevalné kvality, kterých najdeme po bleších trzích a bazarech nespočet. Ornamentální zlacený rám, realistická malba bez jasného rukopisu. Plátna, kterým nevěnujeme pozornost, Lípa transformuje jazykem na pomezí současného umění a designu. Vytváří líbivé kompozice, které zároveň mohou být tvrdým komentářem současné institucionální výtvarné scény, stejně jako kritikou naší paměti, vztahu k tradici a dějinám umění obecně. Lípa tak ve své práci spojuje tři časové roviny: minulosti, současnosti a jistého varování do budoucnosti.