K letní výstavní sezóně patří již třetí rok program (A)VOID GALLERY na pražském Rašínově nábřeží. Klenutý prostor ve zdi náplavky se do začátku září zaplnil obrazy Zbyňka Sedleckého (1976). Ve výstavní koncepci vedly autora k důrazu na obecnější reflexi toho, jaké by pojem prostoru mohl otevírat otázky, patrně dvě jeho bezprostřední zkušenosti. Jednak „specifický“ výstavní prostor, který mu byl dán k dispozici, jednak autorův nedávný studijní pobyt v měřítkově zcela odlišném New Yorku. Co je prostor v malbě? Touto otázkou se Sedlecký zabývá dlouhodobě. V posledních dvou letech spojil toto téma s tématem evokace a průzkumu „veřejného prostoru“. Tím navazuje na starší průzkumy „tranzitních prostorů-architektur“ (např. nádraží, letiště, podchody, kina, galerie apod.). Veřejný prostor je jakési prázdno, které, aby bylo poznatelné, musí mít svou dominantu. Tou je v dílech Sedleckého zpravidla volná plastika, pomník, nebo svébytný architektonický monument. To je ovšem pouze jedna rovina obrazu. Druhá se odehrává ve vlastní „malířské artikulaci“ motivu. Proces, jakým obraz vzniká, je zároveň jeho vlastním „způsobem architektonizace“, „výstavbou viděného“. Sedlecký ve svém průzkumu spojuje motiv s procesem. Fenomenální - jevící se – podoba motivu je rozkládána do malířských výrazových stop. Iluze je zrušena, aby bylo poukázáno na její „jinou kvalitu“. Kategorie Iluze se proměňuje a nabírá jiné významové konotace. Jednou z nich je např. paměť místa, nebo kontext vzpomínky. Stejně tak je vyjmutím z kontextu místa na neutrální bílý formát plátna zkoumán samotný objekt (plastika) ve svých prostorových kvalitách, o čemž svědčí rozložený pracovní „stůl architekta“ přítomný také na výstavě.

You Can´t Change the Weather se jmenuje projekt autorské dvojice Hynek Alt & Aleksandra Vajd. V komorním prostoru pražské etc. gallery společně vytvořili pokusnou laboratoř. Během vymezeného časového úseku tří týdnů tu pracovali na sérii fotografií, které zachycují simulované klimatické podmínky. Motivem pro fotografie se staly evokované procesy a procesuální stavy. Ty odplynuly a v galerii zbylo jen několik stop po prostředí, které již vydalo své výsledky. Finálním výstupem je především katalog dokumentující obrazy větru, mlhy, dešťových srážek i pálícího slunce (lidová cena 20,-Kč). V redukovaném prostoru vznikly redukovanými prostředky imitace přírodních procesů. Fotografie se přemístila z krajinného exteriéru do umělého interiéru, do rámce platónské jeskyně, kde skrze scénickou improvizaci a třítýdenní performanci, vznikl prostřednictvím herního principu materiál pro fotografické dokumentování a reprodukování, jakási „iluze iluze“ či iluze na druhou. Záběry stvořené umělé přírody, kterou lze manipulovat, se někde dokonale překrývají s „originálem, jinde přiznávají „zákulisí, hranice a rám“ experimentu. Co je tu tedy dokumentováno a reprodukováno? Lidská činnost, schopnost, inteligence a imaginace, které společně usilují o rekonstrukci dějů. Chytrost napodobování a skrze napodobování schopnost osvojování si: analogon fyzikálních procesů permanentně probíhajících kolem nás, který především otevírá nedozírné horizonty pro svobodný pojem krásna v lidském vnímání.
PS: Obálka katalogu You Can´t Change the Weather odkazuje na tvarosloví ruské avantgardy (viz. foto), což je příjemná ironická vazba k heslu českého stalinismu: Poručíme větru, dešti...

Pod korektním názvem Portfolio 2011 vystavuje v Galerii 5. patro své práce Petr Písařík. Autor, který zazářil již na začátku 90. let v rámci skupiny Pondělí, se od té doby radikálně posunul směrem k improvizované objektové instalaci a pojetí obrazu coby produktu (značka PÍSI). Autor neprodukuje pouze umělecké artefakty, které jsou zpravidla novými konfiguracemi skládanými a konstruovanými z nalézaných, přetavovaných a opět resuscitovaných materiálů a věcí. Produkcí se stává i samotná prezentace. Výstava je pojata jako prostor pro umění, které vystupuje ze svých formátů a tím participuje na proměně prostředí. Obrazy jsou vždy již trochu nakročenými objekty, objekty hravě srůstají s instalačními prvky (sokl, závěs, podložka) do podivné ne/organické jednoty. Autorovo třídění, rozkládání a skládání zbytkových materiálu, stejně jako nalézání nových dějových os ve vytvářených celcích, stojí za podobou hybridních objektů, které jakoby vyplavil čas z nedávno minulých let. Retro-para-informel se ale v dnešní době třpytí, blýská a svádí (korálky, flitry). Trudovité povrchy obrazů prořezává autor brusným kotoučem, aby vykouzlil motiv prostého čapkovského květináče. Obrazy bílé na bílé odkazují na precizně provedené zbytky náhodných forem. Obraz položený na stole je součástí objektu. Obraz zavěšený pod stropem imituje světelné těleso. Jednu místnost galerie zaujímá improvizovaný obývák s knihovničkou, stojanem a umělým trávníkem. Nechybí polštáře s progresivně modernistickým geometrickým dekorem. Je to takové situační a dekontextové retro-peklo, které se ironicky staví k „chudobě zkušenosti“ dneška. K situaci zaplavení a udušení věcmi, přes které není nic vidět ani nic cítit. Jen od sousedů jakoby zaznívalo mlaskání a hlas z televize.

Hírouz je projekt, který reviduje dnešní motiv hrdiny a hrdinství. Samotný název ironizuje anglický překlad slova hrdina a činí z něho úsměvný švejkovský paskvil. Proti hollywoodskému schématu svalnatého a dokonale všestranného mstitele bezpráví západního typu (např. Superman, Agent 007 ad.), který se okamžitě zhmotňuje v zaneseném podvědomí globálního filmového konzumenta, staví oba autoři hrdinství alternativní, místní, české nebo dokonce pražské. U Roberta Šalandy jsou to neudržené emoce sportovních komentátorů či hormony samotných sportovců, které po výkonu občas vykouzlí neuvěřitelné slovní paradoxy typu: „Zahrozil ve vlastním oslabení“, nebo „Ten zápas nám dal hodně do dalšího zápasu“. Šalandovy úsporné kresby propojují slovní citace s citacemi prefabrikovaných časopiseckých reprodukcí, log a grafických zkratek. Svět médií je tu obnažen ve své tuposti a mechaničnosti. Q je ve svých nástěnných malbách mnohem vážnější. Místy až sebezraňující. Kůň v plamenech, pražské panorama s žižkovským vysílačem a kráčející megapostavou, závodní automobil ochromený píchlou pneumatikou. Nejsilnější je obraz sedícího čtenáře s rozevřenou knihou, s dítětem na ruce a rušivým černým rámem agresivně svírajícím celý výjev. Patrně melancholický autoportrét. „Hrdina“ může být široký pojem, „hrdinství“ ještě širší. Je dobré o tom vědět.

Nazve-li Kryštof Pešek svou výstavu Kód, vědomě v divákovi iniciuje otázky po tajemství. Stačí poodhrnout černou plentu v přízemí pražského Domu U Zlatého prstenu a vejít do šera prolomeného čtyřmi projekcemi, abychom pochopili, že budeme konfrontováni s těmi projevy vizuální kultury, které fungují jako analogie transformačních principů, principů o sobě, mimo sféru subjektu a objektu, spíše v rovině dynamicky rozvíjené struktury. Každý z autorem volených a předkládaných principů si vytváří specificky generované vztahové pole. Někde je průběžnou osou formátu kresba (Waltz of determinism, 2008), jinde rastr tvořený množstvím rotujících 3D objektů (Babel, 2010). Konstruktivní přístup je negován v Collapsing Complexity (2010). Na obrazovce probíhá blíže nespecifikovaný děj místy připomínající kouř, vlny nebo příboj. „Program svým chodem postupně plní veškerou paměť počítače, až dospěje do bodu absolutního zahlcení a vlastního zániku. Komplexní systém již neunese svoji vnitřní složitost a selhává pod její tíhou,“ stojí v komentáři k výstavě. Jakoby tu probleskovala inverzní aluze na základní tezi klasického marxismu. Kvantita, v tomto případě plnění dat, se v určitém bodu mění nikoliv v novou kvalitu, ale v destrukci počítače. Pouze jediná projekce obrazově pracuje s věcným prostředím zachycujícím krajinný horizont s ptáky – sedícími i v letu. Prolíná více obrazů a mění běh času. Kód je tu ale vždy pouze dílčí, odkazující na širší neznámo. Pro celek tedy zůstává „kód“ neuchopitelným tajemstvím. Zaplaťpánbůh.